Až půjdu do nebe

Až půjdu do nebe
vezmu si s sebou
Tvé lásky květ,
zavolám k sobě anděle
a o lásce pozemské
budu jim vyprávět.
Jak krásná umí být,
o citu, štěstí,
chvílích kouzelných...

A budu jim povídat
o srdcích kvetoucích,
doteku roztoužených těl,
když jsi mne chtěl...
O pohlazení,
souznění dvou duší,
sladkosti,
co tělem rozlije se,
sounáležitost svou, když tuší...

O bolestech,
jež v rozkoš přetvořené
přechází v blaženost,
při prvním polibku těch,
co z lůna matky zrozené
prozáří příští časy
v ódu na radost...

Povídat budu o žití na Zemi,
o konci lidského bytí,
o síle ducha, co nutí nás
po ztrátě lásky, druha,
dál životem jíti.
O srdcích bolem rozervaných,
jak harpyjemi na kusy,
plástvy medovými zhojených
přátelstvím, rodinou,
jež píšou lásky partesy...

Pak andělům se odevzdám
a duši svou,
všech lidských citů prostu,
Ti Bože dám...