Pomezí
Pomezí
Anotace: jen pár veršů...
Tam na pomezí dnů a snů,
zaschly rty z tvých rudých rtů,
nocí bloudí jen stromy potají,
neznají zpěvu ani našich hranic zoufalých.
Z řeky jenž ústy svá nazývám,
zbyla jen poušť, kde princ Malý se ukrývá,
když zřím oči jak obloha modravé,
a temné zorničky jak v peklo lákavé.
Vždyť třas značí příznak té nemoci,
co láska vždy tolik slov poztrácí,
tak odvraceje zrak, pro slzy které nevidíš,
kvůli tvému dešti a co vše jen políbíš.
Znovu odvraceje teď svoji tvář,
pro ten pocit, kdy mysl získává svatozář,
s polibkem múzy, co šat zelený jí tělo objímá,
kdy ke dnu sklenicím se zrak pomalu ploužívá.
Kolik jen bylo těch slov,
kdy psát mohl být jen proto být psán,
kolik jen bylo těch slov,
než v koutě mohl být navždy sám.
Kolik jen bylo těch dotyků…
Komentáře (5)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk27.01.2011 11:36:00 Láďa
Ahoj, moc děkuji za koment. Nic se neděje. Upřímnost mám rád a jsem rád, když čtenáři, kteří mě čtou mají také nějaké výhrady, které dokáží nějak říci. Než kromě(to se mi nelíbí atd.). I vím, že jsou to trochu kostrbatá slova, ale je to o pocitu a o momentálním pocitu, který se vždy může nějak změnit. Teď to už cítím jinak, ale byla v tom myšlenka, kterou jsem chtěl vetkat do verše. A pravda taky je, že tam může být překlep...ještě jednou děkuji a jsem rád za Tvoji přízeň...Láďa
20.01.2011 21:33:00 Láďa
To je ta otázka o kterou zde jde...ale vše má svůj smysl a svůj nějaký důvod...takže asi ano, mají svůj smysl a své místo...
