Kolik mých já ještě musí položit život?

Anotace: Zoufalí lidé se uchylují k zoufalým činům? Proč někdy přehlížíme zoufalé volání o pomoc lidí, kteří trestají sami sebe, protože nemají po ruce pravého viníka?

Svět ti nabízel náruč
(tak tomu nepřímo říkal)
Ale byla z toho propast
...
Tak jsi se snažil, ať tě nepohltí,
až nakonec prostupovala ona tebou a naplňovala tě prázdnem.

Okolí odolné vůči emocem odsuzovalo tvé zoufalství.
Jako neopodstatněné pro něj na světě nebylo místo.
Znovu a znovu jsi před zraky jiných padal na tvář.
Pandořina skříňka tě táhla k zemi
/nebo spíš ke dnu?
*
Ublížili ti. Ale jako gentleman jsi tím nechtěl trestat okolí.
Ty bílé vrány...
A tak jsi trestal sebe. Systematicky.
*
A útěchou ti byla jediná myšlenka
(v jějímž popisu práce útěcha rozhodně nebyla)
*
"Nechat mě umřít můžete tisíckrát...
sám se zabít můžu jen jednou."
...tak proč pořád věřím, že mi jednou zase ukážete místo zad svou tvář, a pro tu příležitost si ještě schovávám kousek sebe?