Jak víla Barborka málem zaspala jaro

Jarní sluníčko paprskem budí
jablůňku na našem dvorku,
spolu s ní vzbudilo ospalou,
stromovou vílu Barborku.

V postýlce z pupenů Barborka spinká,
budíček čtvera období, bezmocně cinká.
Zpívá hlasitě, zpívá do tance,
vstávej Barborko, vstávej ospalče !

Stromová víla, ta práce má moc,
sluníčko jarní, když vystrčí nos...
Pupeny k teplu paprsků natáčet,
lístky a květy, by mohly vypučet.

Studem se zarděla stromová víla,
s chutí se pustila do svého díla.
Sluníčko pomáhá, pupeny teplem hladí,
dohání Barborka předlouhé spaní.

Den po dni čekala, až květy zavoní,
do bílých krajek až jabloň se zahalí.
Přišel den sváteční, vzduch plný vůní,
jeden květ po květu, k slunci se tulí.

V koruně jablůňky, píseň zní děkovná,
na počest Barborky, prý byla šikovná !
Už můžeš klidně spát, stromová vílo,
teď bude sluníčko, chránit tvé dílo...

V kvítku ti ustelem, vánkem pohoupáme,
ve zralém jablíčku, komůrku přichystáme.
Zima až zaťuká, sejdem se spolu,
vílečko stromová, vrátíš se domů...