Ve stínu

Anotace: Taková moje říkankoidní reakce na výtky mojí rodiny k mému pohledu a mojí tvorbě ;D no nevím, ale ze srandy jsem to sem taky strčila

Stále mi každý kolem říká,
že vzduch v mých plicích je jak dýka,
zle se mi dýchá, smutek mám,
a tím, co říkám pobodám.

Já říkám však jen to, vidím,
ač za tu pravdu výtky sklidím.
Stále mi kde kdo kolem tvrdí,
že divná jsem, jen smutky plodím,

že proč se nedokážu smát
a proč chci pořád umírat?
Tvrdí, že slunce stále září,
což se má lidem zračit v tváři.

Tvrdí, že příliš hloupě smutním,
co hledám, není prý tak nutným.
Já ale hledám lidský cit,
jak bez něj může být mi líp?

Copak už také necítí?
Tak co je pak tedy drží při žití?
Všichni mi říkaj hlavu vzhůru,
jak, když mám přes den noční můru?

Kolem mě poničenej kraj
a lidi říkaj: „Hle, náš Ráj.“
Kolem mě všechno jenom trpí,
umírá zvěř a vadnou chrpy.

Lidé se ničí navzájem,
a ještě s hraným úsměvem.
Všem jde jen o to, co si o nich myslí,
aby si vlastní větev nepodřízli,

všichni jen chtějí šplhat k nebi,
jen nade vše výše mezi všemi.
A mě potom kárají, že nejsem šťastná,
že nevidím, jak je Země krásná?

Ne, já tu krásu vážně nevidím,
já vidím pouze temný stín.