Někdo Tě zazdil ve vlastním těle

Někdo Tě zazdil ve vlastním těle.
Nemůžeš dýchat,
můžeš jenom být.

Z očí Ti padá tichý déšť
do odkvetlých pampelišek,
co na začátku léta pláčou
- mají strach být zbytečné.

Někdo Tě zazdil ve vlastním těle.
Dusíš se tichem,
odmítáš jen být.

Ve smutku nad příliš krátkým jarem
zní tichá výtka
vlastním snům,
že snad
nestihly být skutečné.

Teď zbyl z nich v duši prázdný tón.
Plamen, který nehoří.
Nic víc.
Jen dusno
a ticho před bouří.