PRAMEN

Ty ozubené kolo
a já ložisko
našeho společného soužití
jsi modelka,má duše jako molo
kráčíš po ní,ostře jako skalisko
city vápenitý

už ne nevinní a tak použití
střídmí ve své nestřídmosti
každý jiný ale tak osobitý
v deliriu střízlivosti

ty vazelína
a já voda
nedostanu se na tebe prokluzuješ
mi mezi prsty
nevím čí je to vinna
ale je to škoda
proč zahazuješ
naše štěstí

jako cár popsaného papíru
a vzpomínky,pocitové vězení
ale teď posílám vzkaz,do celého vesmíru
má láska k tobě,nikdy se nezmění!

Jednou vytryskla
a stále pramení!