Stojím před zrcadlem, oči ještě slepené,
prohlédnu, leknu se, proboha.. to neee..
Vlasy, jak hadi, se kroutí mi divoce
nezbývá než rychle zkrotit je ve sponce.
S touhletou vizáží, s kabelkou v ruce
naskočím do auta, vyrážím prudce.
Letím jak splašená, čas rychle kvačí
k pozdnímu příchodu pramálo stačí..
Dojedu do cíle, v běhu auto zamykám
uklouznu na louži, vzteky se zalykám.
Taková špína, taková potupa
a to jsem do nových lakýrek obuta..
Sednu si na židli, začnu se smát
teď i malé dítě musí se mě bát.
Nejsem z toho na větvi ,že vypadám tak divoce
kašlu už na všechno a osvobodím vlasy uvězněné ve sponce.
Čas občas bývá prevít :o), cekem vtipně podané, ale důležité je, žes neklesla na mysli... hodněs´mně připomněla jisté chvíle aj mně. Jsou situace toliko si podobné aj v jiných životech.
14.08.2011 16:33:00 | NikitaNikaT.