Kaz

Antouš si dře zuby,

kartáčem na boty.

Maže si je signalem,

kloktá vodu se savem.



Černá barva nejde dolů,

už s tím byl i u doktorů.

Pálí ho to, bolí, štípe,

sténá proto, kňučí, vyje.



Za pár dní jde ulicí

se zlatým chrupem svítícím,

v kapsách pytlík s bonbony,

v ústech cígo z Malbory.