Muž, který sázel stromy...

Anotace: Pořád tam je.

Propukla láska
Ono uslyšelo první barvy.
Harfy, racky a oči matky.
Krásno.
Mezitím někde tam stál muž.
Sázel stromy.
Nesmál se. Nikdy štěstí nepoznal.
Jen sázel stromy dál.

Čas rostl
A ono cítilo další obrazy.
Tichá slova, pšt, hádky a pastelky do školky.
Zvláštno.
Kdesi v dáli pořád stál muž.
Sázel stromy.
Nestaral se. Nikdy se nebál.
Jen sázel stromy dál.

Dny se natahovaly
A ono potkalo další pocítění.
Rtěnka, hady v břiše a úsměvy na útěku.
Vzácno.
Nezištně nevím kde stál muž.
Sázel stromy.
Nedivil se. Pro lásku nevzplál.
Jen sázel stromy dál.

Ztrácely se životy.
Ono jejich rysy hledalo ve věčnosti.
Rozstřelený byt, gramofon a ta stará deska, co se pořád točí.
Ticho.
Za tisícerem něčeho stál muž.
Sázel stromy.
Neplakal. Vzpomínek rej jej nikdy nerozerval.
Jen sázel stromy dál.

Propukla láska, propukla smrt.
Ono uslyšelo první barvy, ono uslyšelo poslední.
Kolébka, smrtelná postel a zrnka prachu.
Všechno.
A on tam je, pořád tam stojí. Nikde.
Ať se děje cokoliv, peklo, ráj, obojí.
Ten muž sází stromy...