hloubka střepů

.
.

Marně trhám z tebe obrazy

a co bylo
bylo stokrát víc
než jak teď
dokážu

pochopit
prožít
vzpomenout si
a říct

smrt
za zhasínajícím sluncem

smutek
co nerozkrojíš

a radost
zase
tě vidět
a mít

ta
hebká krásnost
tě oslovit

od jisté doby mi jen říkáš: "ne"

"nepouštěj mne tam
nemožné
nejdu
nic neslibuji"

a já už radši mlčím
nebo tě celou
svými rty
a básněmi
potetuji

a mezi řádky
těch rýmů
a slov
s láskou
řečených

položím
pár
kvítků
na tvých lících
svěcených

nic už nedává smysl
a obchodníci s pečivem

spletli si místo
svozu
křehkých dopisů
s léčivem

další
myšlenky a slova
mne už zase bolí

a každá vzpomínka
je jako stádo
divokých černých koní

bez cíle
prohání se divokou krajinou

možná je ta chvíle
kdy mé rty
na tvé šiji
spočinou

s hloubkou
tvých vzkazů
všech kudrlinek

mnou rozkopaných obrazů
a obsazených nočních linek

kdo
když ne ty?

.
.