Vlkodlaci

Zdrceni tmou rozpouštějící se ve slunci
Hledajíc za úsvitu štěstí a pochopení
Nezvyklá tíha desítek srdcí je dusící
Uvěznění v nenáviděné bezmoci
Se smutkem na okraji řas a s duší potrhanou
Klopí zrak čímž skrývají tvář svou obviněnou
Svědomí je černější než nejčernější noc
Chtějí žít jako ostatní, chtějí tak strašně moc
Neslyšně je vzrušená touha žene dál
Nezabrání jim vědomí vraždy či ranní žal
Stávají se někým jiným a pořád jsou to oni
Za skutky své, společností na smrt odsouzeni
A tak děsí je další noc a další měsíc v úplňku
Jsou nesmrtelní a identita jejich visí na sklonku
Jsou lidé nebo nestvůry, kam vlastně patří
A kdy už konečně světlo svého konce spatří
Proč už nikdo na vlkodlaky nevěří ?