Do podzimu

( inspirace z příběhu o lásce podle Johna Galsworthyho)

 

 

Není to už ani pravda,

že tuto ženu vodíval

podpažím vlaze rozjásaným,

že po stupních jejího srdce chodíval

s vlastním srdcem tak rozdrásaným.

Není to už ani pravda,

že tuto ženu snad miloval

a chtěl ji zjasnit poezií,

že se k jejím vlasům schyloval

a naslouchal, jak její žíly bijí.

Není to už ani pravda,

že on, pokorný a tichý,

si lhal, že může ji mít rád.

Dni se pěnily jak nejlepší víno

a pod jejich sluncem lůno nevěstčino

zrálo v  zrádný plod.

Až přišel čas podzimních psot

a na stole nehřál révu,

ale jen vší krásy zbavenou Evu

vyhnanou z ráje plamenným mečem bezcitných vnad.

Není to už ani pravda,

už je to pradávno,

kdy své lodi na ráhno

vyvěsil smutně pravdivou vlajku odchodu.