Krize "básnikova"

Anotace: -

Jsi marný, ty i tvoje bytí
stejně živý jako mrtvý už.
Tvé srdce, duše, i zla city
stékají po stránkách jako tuš.

Jen dík tobě, má skrytá touho
rukojmím papíru navždy jsem.
Naštěstí nebudu tu dlouho
bolest svou vplétám do písmen.

Jak řádky plynou, zpomaleně,
pulzují jako v žilách krev,
běží jak týdny v karanténě,
učím se verše nazpaměť.

A zapomínám zas a znovu
splnit svůj úkol – a to žít
jen píšu verše do proslovu
co tobě hodlám vytvořit.

Jsem slepé touhy věčný vězeň
uzavřen v kleci vlastních řádků
tak jako básník zapovězen
učím se básně i pozpátku.

Nesnášim pero a ten sešit
co po litrech inkoust polyká
nevím, proč s krví nezahřešit
když všude schází slabika.

Nejsem jak ty, syn osudu
vážěný, ctěný básník pán
takový nikdy nebudu
já všechna „díla“ píši sám.