Korálky dnů

Až budu stará dáma
a budu sedět v křesle semišovém,
za dlouhých večerů, jen sama
v domě už zdaleka ne novém.

Budu mít na klíně
proutěný košík, bez ucha jen.
Ó, jak to baví mě
co korálek, to jeden den.

Korálky barevné, hlavně ty dětské,
pár černých perel mezi nimi.
Dva, tři zářivě lesklé.
A tenhle...má tvar kopretiny.

Vytáhnu korálek jako z osudí
zahřeji něžně v dlani
je to už dávno nestudí
dívám se upřeně..jsem zase mladá paní.

Tohle byl krásný den,
jaro a kvetly kaštany,
před sebou kočárek tlačila jsem,
jen já, má dcera, nebe nad námi.

Nořím své ruce do košíku
a přeji si nějaký s maminkou.
Tenhle je smutný, přicházím k rakvi víku
položím květy s pomněnkou.

Vracím ho zpátky a smutno je mi.
Vybírám další, je šedivý, matný
já padám k zemi
já pláču? Den celý špatný!

A tenhle je pracovní,
a tady jsem také v práci.
Tady je bouřka a já v ní
utíkám, cákám, domů se vracím.

Tady je jeden z modrého kamene.
Je ráno, stojím bosá ve dveřích,
zvedáš mi ramínko spadlé z ramene
polibky na rtech, byl to krásný hřích.

Chci si ho ještě podržet
chci najít více takových
chci se vrátit zpět
chci vidět touhu v očích tvých.

Co tady blázním,
vždyť tohle je jen snění.
Co mohu změnit, změním.
Ještě můj čas není.

Ne, ještě nejsem stará,
korálky stále vytvářím,
je to jen na mě, barva která
můj košík jednou prozáří...