Obraz s blátem a tma v sametu.

Propadám se do černočerného plátna,

polapen přítulným chtíčem,

pozorován vlastním obrazem,

s tělem umazaným od bláta.

 

Letím hlavou vzhůru,

směrem dolů,

okouzlen časem,

polapen jasem.

 

Oslněn krásou ničeho,

potěšen odporností všech,

z úst jim jde,

hlas, beroucí můj dech.

 

Cítím se ztracen,

sám,

a zároveň vládcem,

myšlenkových krás.

 

Jsem skála co stojí,

bez doteku,

uvnitř vykutaná,

jen tma v sametu.

 

Naháním si strach,

tím co myslí,

uvnitř, v hlavě,

klid, stesk kvílící.

 

Kýčovitý originál,

a mrtvý cit,

to co jsem dal,

na papír vyrýt.

 

Mrak barvy pouliční štětky,

překryl mrak barvy nebe,

tam uvnitř lebky,

vše se mele, přes sebe.