Vlci v noci

 

Když mladý Morgenstern hleděl z okna 

všechno mu bylo tak nějak putna. 

Jak málo člověku ke štěstí stačí 

nocí nesla se píseň vlčí. 

 

Váben tou písní vyběhl ven 

kéž by byl aspoň bílý den.

Být já na jeho místě ječím děsem

třesu se, volám „Kde jsem?"

ale kdepak, on ne.

Ani pohledem neuhne.

 

Utíká lesem za svitu měsíce,

všude jen stromy, byly jich tisíce.

Náhle nám hrdina padá k zemi

tvář vtiskla se do traviny.

 

Nad ním zaleskne se pár očí

nijak nereaguje, prostě mlčí.

Zakloní vlk hlavu a táhle zavyje.

Panebože! Určitě toho muže zabije!

 

Noční ticho rušené symfonií vlků

prořízne série téměř nelidských skřeků.

Ozve se dunění nové čtveřice tlap

dopadající na zem v pravidelném

klapity- klapity- klapity- klap.

 

 

Když mi potom přátelé chtěli vrátit klid,

říkali, že jsem se musela do hlavy uhodit.

„To jistě ne!" byla jsem jiného názoru.

„Bojím se, že došlo tu k hororu."

A co mi v žílách krev zmrazilo?

Nalezené oblečení, jež bylo krví zbarveno.