Odsouzena

Už se vzdávám,

není to sen.

Svojí duši podávám

a vracím zpět den.

 

Slova sjela do srdce tak, jako blesk.

Nebyl nikdo, kdo by utišil jejich bolest.

Duše pláče a rozum nechápe.

Už se prober, ty „hloupej“ chlape.

 

Pouze jsem se do debaty zapojila

a hned byla jsem za imbecila.

Zeptala jsem se co proti mně máš?

Dostala jsem odpověď: „Vždyť nikoho nezajímáš“.

 

Chtěla jsem znát pravdu.

Pravda ovšem bolí.

Většina z toho ani pravdou není.

Je to jen pouhé jejich blouznění.

 

Pomluvy, lži a nesmysly,

které nepovažují za hloupé výmysly.

Opravdu věří, že je to pravda.

Nedovedu už být šťastna.

 

Jeden člověk vládne všem,

asi teď odsouzena jsem.

Odsouzena za nesmysl,

který začernil jejich mysl.

 

Odsouzena za slova,

v nichž pravda skryta byla.

Odsouzena za pouhá tři slova:

„Matiku píšeme zítra.“

 

Odsouzena.

Za pravdu a lásku, která nezvítězila nad lží a nenávistí.