Opilecká

Tři ráno

dopravní špička

na tvé polobotce

stíny New Yorku jsou tak stejné

kolébající se postava Mezismrti

ty, já a láhev laciného vína

(Ať žijí pivaři!)

A pak se ztrácíme

v měkké záři opilých světlušek

pokožka na pokožku

krvavé puchýře a bujaré veselí

pocit, že už nikdy nemůžeme

stát rovně před zrcadlem

před svými dětmi

před svědomím

(někdy je vážně lepší se neprobouzet)

 

Nejvíc nás ničí

vědomí, že jsme dobře žili

ale všechno zahodili

pro potěšení tak krátké

jako neupřímná modlitba

odříkaná ve spěchu

s napůl staženými kalhotami

a s bolestí v zátylku

která se rozpouští

 

jenom když zatlačíš na to živé