Neuchopitelná...

Anotace: .. chybí mi... jen pocit, víc neumím.. neumím psát básně, třeba i tohle vám něco poví... a pokud ano , díky... je to pro mě velmi osobní

Za okny je den
a ptáci zpívají

" Víš, teď se více zajímám o lidi." 
" To jsi dělal vždy..." 
" Jsi laskavá." 
Ne nejsem, pomyslela jsem si. 
Zvonil mu telefon 

" Nevezmeš ho?" 
" Ne, teď jsem tady s tebou, nic jiného není podstatné. Přišel bych o tvé pohledy, o tebe.. zavolají později, neboj se." 

Má zvláštní kouzlo, kdykoli s ním sedím a že daleko od sebe, mám pocit, že vnímá jen mě, nic jiného neexistuje, nikdo jiný nežije. 
Ne v ten okamžik. 

" Nechybí ti něco?" 
" Ne." 

Vím o čem mluví, všichni potřebují to něco. 
Ten můj je ale teď přede 
mnou. 

" Oprosti se." 
" Nemohu." 

Přemýšlím, jak je to podstatné v životě. Otevřít kohoutek naplno. Nechat se zaplavit, vším. 
Zaplaví mě osamění, nechám ho v sobě, pak si jen řeknu 
"Takhle vypadá osamění." 
Nechám se oslepit láskou, citem, zahltit.. " Tak tohle je láska." 

Nebraň se 
smotej ji do malé kuličky 
nech si ji 
v sobě 

stůj na rohu uličky 
a měj 
jen měj ji 
i v téhle době. 

Nahrávám si tě, všechna tvá slova, věty, vzdechy 
ano je to nostalgie, jen tě ještě nechci ztratit 

Pozoruješ svět 
z určité vzdálenosti 
místa 
ze tvého loviště 
ovladatelnosti 

sebe 
nás 
mě 

nejsmysluplnějšího místa 
kam nedošlo ještě 
mnoho z nás 

"Víš, já jsem si jen na chvilku tím vším 
chtěla jen uchovat 
vzpomínku 

na tebe 
nás 
na cokoli" 

... 

" Ještě to bolí?" 
" Aby ne.." odpověděla jsem 


" Tati? " 
" Mluv,já tě budu jen poslouchat, cestu najdeš, nebudu nadávat." 


Z nějakého důvodu se mi občas stýská víc. 
Směji se a tečou mi slzy. 

" Neboj, jdu vstříc...a ty moje malá, zanech tu jen spousty něhy. "