Vítr

já chodila po stráních když vítr vál

já prosila ho, ať mě vezme s sebou

že mě ruce, srdce zebou

že chci se zamotat do něčích vlasů

a prohnat se s ním polem zlatých klasů

 

já ptala se ho zač že život stojí

když člověk nežije, jenom přežívá

a ty rány, co se nezahojí

 skrz ně čas Ti uplývá

 

já ptala se kdy vítr vstává

a kdy a kam že chodí spát

když obloha je hebká, tmavá

že snad nepřestává vát

 

já hledala svou svobodu

ve vězení nekonečných snů

kam jen ten vítr občas zabloudí

a přinese sladkou vůni planých slibů

 

já na svých rtech cítila hořkosladký smutek

když vůně odcházela a vítr spolu s ní

sladké sliby, prázdná víra a odér našich půtek

mučily mě dlouhé dny v mém vězení

 

já volala, ať se zase vrátí

křičela za ním daleko do světa

že zahnal mou bolest, že svůj život tratí

je-li touha kletba, pak chci být prokleta

 

já toužím po něm, co mi zbývá?

cítím jeho chlad a chce se mi strašně spát

na temné obloze měsíce ubývá

a vítr, vítr nepřestává vát