Víš, byly jsme na to samy
potmě v louži
v náruči řeky
jak nám mlýnský kameny
jak tiše lhaly..
Tak voněla posekaná tráva
ovinutá ranní rosou
a pršely prosby
do rytmů zběsilý vody
do který podruhý nechci..
A přece mě tenkrát hladila
třeba i utěšovala
při pláči
ta moje tichá, pomíjivá voda
plakala se mnou..
Když jsi tam jen tak ležel
bez naděje, pod tvrdou dekou
v bzukotu přístrojů
co nahrazovaly tvoje srdce
to unavený srdce..
A já se tvářila
jak jsem silná
venku z vody
ale ty kameny pořád lhaly
když se mi podlamovaly nohy..
A já se tvářila
jak jsem silná...
Báseň je suprově uchopená...
13.06.2014 19:04:13 | Elisa K.
má hlas
09.03.2014 20:30:29 | Akrij8
silné...
06.03.2014 00:58:32 | zelená víla