Kostel

Je kostel v Loukách opuštěný
v bílé mlze utopený,
v hvězdné noci němě zpívá
tomu, co se na něj dívá.

Hluk okolí nevnímaje
jen když vítr s listím vlaje,
hlídá klidné nitro svoje,
osud přijímá hrdě, vstoje.

Propadá se jistě, tiše
ale duše ještě dýše.

Ve své víře čeká, šedý,
než se pod ním zlomí ledy
až příjde poutník chudý, bledý
by pomodlil se naposledy.