Opojné liány

Anotace: Předem se velmi omlouvám všem čtenářům (hlavně uživatelům literu) za nepraktickou obsáhlost nerozčleněné sbírky pod jediným názvem. Vznikla v roce 2011 a dnes ji chápu jako jednolitý celek. A tak ji i publikuji.

Sbírka: Opojné liány - sbírka básní 2011

Půlnoční

Ploty načechrané nocí
propadají slastnému spánku
a ty s pochodní v ruce
kroužíš kolem
staletých stromů
až z vesmíru pocítím
tvoje rozpálené ruce
položím růže na náš hrob
a jiskry zahrají requiem
pak budeš konečně svá
a zlatí brouci provedou tě
po cestách světlušek…
mramorovou pěšinku
něžná temnota halí
jen zbloudilý lapión
prahne po tvých rtech
jen to vytržení
z pozemských pout
spát nám nedá




Je čas

Elixír z čajových poupat
prosvištěl červí dírou
stínohra vyzvala tě ztéci
vzdušný hrad z mých nadějí
na úpatí papírových velehor
a růže do slabin bodly…

Stopy rysa proběhly se
po zádech laskavého démona
ty chvíle slávy rozkvetly
a my přísahali na kousky duhy
že až zlaté léto rozteče se
po paletě z podzimní zvonkohry
probudíme obra
v dračím doupěti
a štěstím bez sebe
řvát smíchy budem
až zatřese se propast věků…

Vánek z japonské třešně
v mlze kámen mudrců
plameňáci svobodou opojení
a tvůj obraz rozlitý po zdi
už nepřicházej – už nechoď
je čas loučení…




Hlášení číslo 22569

V uších zvoní jekot klekání
a tříštivá zlomenina srdce
bezstarostná jako milenci v poli
hlodá coby Hammelnská krysa
do magického šátku z dětského domova...

A Obrst - ten nevyléčitelný optimista
přemísťuje imaginární chryzantémy
z paralelních vesmírů
do celé věčnosti
dává v sázku briliantové lekníny...

A já s radostí tomu vrahovi jsem věřil
že pampelišky nasáklé krví
rozjasní slunce o polednách
neobyčejným krystalem
střežícím tajemství vědomí…

Já věřil, že moje lípa vyroste do nebe
dotkne se hvězd a polibkem Polárky
v meditaci ukončí
samotu slunečního bytí...

Nechte mne potěžkat náboj do kanónu
nechte mne přivonět k střelnému prachu
nechte mne zapomenout na vinu
na zabíjení i horko z hořícího
dřeva v pouštích...

Vždyť vina chodí po lidech
ne po pouštích...
já prolomím ten kód pomíjivým kouzlem
krystalické radosti z bytí
a pak už jen budu
už jen budu
vždyť já jen chci být...

Prosím, řekněte jim, že jsem miloval...
že smrt je jako nocleh
v liščí noře
lakomá a svíravá
a milosrdná
jako karafiát v poli vlčích máků...


Soupis: Měsícem prozářené zákopy,
banda odsouzenců s bajonety,
zkrvavené líce, dryák ve feldflašce
a jedno utržené sluchátko.


Konec hlášení číslo 22569.
Tečka.




Smíření

Propluji jeskyní ztracených sluncí
v obětí hadonoše
uzavřu ocelovou bránu poznání
a paklíč utopím v duhovém nebi
nechám do snění jednorožce
proniknout bohorovný klid...

Zlatou klecí vznesu vlnu šerosvitu
na stříbrném podnose šálek s šalvějí
z lůna Velké medvědice
orosím hvězdy platinovým závojem
a spočinu v nulovém bodě
nirvánou prostoupen...

Proč jen nebesa zdají se být lehčí
proč jen draci soptí a okřídlení psi
vyjí za soumraku do víru Andromedy
kouzelným vějířem z páva
přikryji skráně stříbrné labutě
a dám sbohem všedním dnům
sám a osamocen
v milosrdném smíření...


Dumka

Osmi stěnami obklopen
obeplouvám dubové loukotě
mysu zlomených srdcí
rozkmotřen s předtuchou
světů v duhové kuličce
do vlněné kapsy pláču si
a jezera otevírají se
přívalu slz…

Skobou duši přibiji
ke zdi nářků
tak jak poctil bych
střelným prachem
velkou čínskou zeď
a odložím kovovou pachuť
v předsálí ztroskotanců
v útrobách anakondy
mizí mé tady
a mizí mé teď…


Poušť a step

Cinkot sklenic zazněl pouští
a stará velbloudice odplivla si
horkem zmírá naše láska
a písečně sypká šipka času
portréty duhou maluje
na plátna z cárů hader
žebráků s vyprahlou tváří
Dusot kopyt zazněl stepí
a Odin pošeptal mi vzkaz
na Bránu Vítězů že prach
smaragdů snášet se bude
až Barbar zláme si vaz
a slova řinčí jako zbraně
já krčím se v kruhu jurty
a v plechovém hrnku
bájný cabernet
opájí mě až k moudrosti
pozvedá do náruče ticha
až chtělo by se mlčet
to jen mlčení
odvahu dává


Věříš?

Střechy z křemene
jitřenka zabalená
do konopného plátna
a dva páry cizích očí
jsou teď mými společníky
snad to způsobilo
stěhování těl…
Zástava pryžového srdce
je rozkol mezi blíženci
na hlavním nároží
když kouř z doutníku
stoupá po věčné spirále
lapen galaktickým vírem
Tak už mi věříš?
že draví ptáci zpívají
že orkány probouzí dech
a že kožešina z medvěda
zahřeje duši…?



Chtěl bych


Chtěl bych být jizvou na tvé tváři
pohroužit se do neproniknutelného
mlčení…
bolestí se probolet
strachem se probát
postavit si domeček z karet
jenom samá esa a devítky
pěstovat si iluze ze svitu
neonové výbojky
vystát nekonečnou frontu
na čest a slávu
a na chrabrost
potulovat se zimní nocí
a zahřát kotě v kabátě
objevit se nečekaně
třeba na Aljašce
a napít se z kalichu
plného tvých slz





Zítra ráno

Vynořím se z hlubiny
mlžného oparu zásvětí
rozzářím pichlavé Slunce
ty rozkutálené zlaťáky
kašírovaným závojem
zakryji stud Orionův
a vdechnu život
majestátnosti tvých řas
povznesených
nad bídu lásky…
Opojen múzou severního světla
vkročím do sna měsíční vážky
protnu tětivu dvou světů
a zanechám otisk v propasti
neodbytného času…
Zakroužím nad tvojí aurou
jestřábím okem obemknutou
snad prozradí kde ses tu vzala
uzamknu ústa na petlici
a přebarvím tvé oči domodra
ale až zítra ráno…



Sen


Sním o tom, že ty jsi jen sen
zdálky ochutnávájíc touhy mého bytí
sním o tom, že ty sníš se mnou
a já snad zítra probudím se
na pokraji propasti tvého JÁ
pln bázně, že sen se vytratí

Chci být mistrem snění
ve tvém snu rozpustit mé tady a teď
svoje sny proplést s tvými
jako úponky révy
zachytit se za plot
spletený z přediva tvých snů









Svítání


Tvoje slova mají barvu kapradin
líně se klenoucí nad neklidem Země
tvoje činy mají váhu mechu
prostupující jsoucno pralesů
tvoje dlaně voní po alejích osik
trvajících věky věků
a já stojím v dešti karafiátů
nesměle se ohlížím
na rozcestí plynoucích jasmínů
rozjímaje o smyslu svítání

Napíšeš mi ještě naposled
jak voní všechny krásy světa?
Řekneš mi ještě jednou
co na světě má cenu?
Chtěl bych projít cestu - tu jedinou
pod přikrývkou ze sametu
spící jako zámotek v bavlně
a už se nikdy nepřiblížit
ke tvým ústům vyčerpaným
nekonečnými rány







Metamorfózy


Horko ve tvé dlani
i briliant sevřen
na popel změnil se

Těžko ve tvém srdci
tam v obručí utaženy
fibrilují tvoje sny

Hořko na tvých rtech
i nektar z ambrózie
vyčpěl před počátkem věků

Chladno na tvé šíji
vida skrze rampouch
odplouváš si do Arktidy

Vím, že víš -
jen ta smečka vlků
zavyla nám requiem
a v kaleidoskopickém
soumraku
usnula sedmikráska


Nektar z kouzelné liány

Bolí mne tíha tvých skrání
a ty ptáš se jaké víno
vydechne ti na pihovatou tvář
až povolí napětí korku
a lesk karafy pohladí oko
snad až písek
v přesýpacích hodinách
dotiká…

Studí mne tvoje Já
v soudný den nalezené
na náspu u šarlatové řeky
co proudí tepnou do předsíně
a omamně voní
po červeném rybízu…

Bříška tvých prstů
hladí drsné Himaláje
v atlase z roku 1901
a elektrony probíjí
až na Kamčatku…

Vím že jsi telepat
okrádáš Mléčnou dráhu
o spánek spravedlivých
nezřízeně pasuješ
pampelišky na rytíře
a zdráháš se uvěřit
že Slunce kutálí se
vstříc všem rozmarům


Zeměmilec

Změť ryzích prostorů
procítěné hrdlo slavíka
a povel pána zemětřesení
vlní se krajem…
Až flakon opiové vůně
zhmotní se na paletě -
tam sevře nás tráva
a až srdnatý prapředek
své rozvrkočené taje
potichu vydá -
odebereme se do říše
posvěcených copánků…
Kéž Elfové rejdí
a z šatlavy zní fuga
nechť jsoucno se přečerpá
a uhlí kradené
z polní kuchyně
zahřeje kamaše…
Já jdu stezkou stříbrňáků
a hvězdy soptí
jako spony do vlasů…
Ať zahřmí hlas Poseidóna
ať jeřábi táhnou
ať netíží je vina
Já - stařecký dětina
ve skrýši polobohů
chřestýše na prsou
hrdě budu si hřát…




Atomová

Vyraž kráter na tvář Země
jaderným polibkem
nech rázové vlny
připlížit se nocí
okrást tě o sny
snad nejsi z cukru
můj dojemný příteli
s posledním příběhem
přispěchej ještě dnes
a pak proměň
všechny věci v prach a suť
ať padnou zábrany
ať zadusí je jiskra smrti
pusť bestii ze řetězu
a pozoruj
jen tiše pozoruj
zdřímni si na obláčku
děravou dekou přikryt
a buď sbohem…



Blíž


Zhypnotizovaný dikobraz
do mých zornic zírá
a já jsem kapitánem
svévolné neřesti…
Sto strun na harfě
duní dřevem ebenovým
je den nalhávání
a v mé hlavě hrajou
snílci z vedlejšího pařezu
pochod na ústup…
Koláž z fotek cárů hader
střepy z polehčujících
okolností
místo prachu
andělský déšť
vraky našich snů
potopené navěky
smývám bahno z tváře
a sluneční koróna
visí jen tak
září jen tak
a my jsme si zase
trochu blíž…






Hořící

Tvé vrtochy vytepané
do dvanáctistěnu
vynesl až ke Slunci
teleskopický zloděj snů
tam rozskočily se
v žahavých chapadlech
mléčné plazmy…
Kolapsem posílené
Slunce jenom zívlo…
Tvá sedmá ironie
Tvůj druhý hlas
jako ten rosný bod v jeteli
setřásl kapku slonoviny
a uznale přisvědčil
běláskům uprchlíkům...
Tvá levá komora
tvá pravá tvář
ukrývala proroka
z rákosí a ostružin
a nakrájených kousků
babího léta…
Buď opatrný příteli
Beze slov sesbírej
co z moudra ještě zbylo
jen prázdnotou vesmíru
nikdy nešetři…









Světlo



Co ví měsíc o svém svitu
co ví hvězda o svém třpytu
co ví diamant o svém lesku
co ví lampa osvětlujíc cestu

skláním se před zázrakem světla
však světlonoši pocházejí z pekla
bez temnoty světla není
bez světla zas temnoty
hrozivé je pokušení
vzdát se zla i dobroty





Pevnost

Nohama z plastelíny
připlížím se na pět kroků
a rozbiji pevnost předsudků
z betonu v našich hlavách
rukama ze skelné vaty
nahmatám svoje křídla
a pak budu se smát
jak daleko jsme si blízcí
slavnostně strhnu svatozář
a schovám ji do žebradla
na konci světa
prolžu se až ke štěstí
příboj citu v mých ramenou
přehluší i vodopád múz
až tenhle cirkus skončí
snad příjdou si i pro nás
a až najdu sám sebe
změním si adresu
z pekla na ráj
stanu se klaunem…





Svíce


Pod svícnem dohořívá tma
ale hranice světla nepřekročena
a tvá šíje se vlní
v rytmu stříbrných obláčků
pojď a vyrvem spolu tajemství
skřítků záškodníků
o neviditelném bezčasí
a vlna za vlnou
pohraje si s našimi moudry
jako se souzvukem louten
Když naprší
do stříbrných pohárů
rozkvetou konvalinky
sápu se po slunci
lapám po křivkách paprsků
Udeřila návštěvní hodina
a já zapaluji poslední svíci
a přes tvé dychtivé vidiny
přeskakují plamínky štěstí




Moruše


Cestou tvým rudým rtem
bloudím na okraji vesmíru
míjím světy z vosku
a tisíc lesklých žiletek
krájí čas…
ve spárech jestřába
zrodil se asteroid
a tvůj heřmánkový dech
zhoustl v ledovém poli…
ty březnové chvíle
tekuté a napjaté
jak kapky medu
hebké jak kožešina
z polární lišky
zvou nás na
výpravu do jádra
tvé slzy
a přezrálé moruše
tají v oblacích
volají do nebe…



Poslední

Udeřila poslední hodina
a nespavost oděná v saténu
po palubovce našich vin
prošla se sem a tam

Padl poslední výstřel
za chladných rán
zimou se protřesu
až k předposlední potopě
a všehomír vzal na sebe
milosrdnou podobu
těhotné prázdnoty

Odcestoval poslední kočár
a na šibenici z topolu
nad propadlem z dubu
smyčka se pohupuje
jako žlutobílá květina
vyvanulá z pryskyřice
v zahradě Epyornisově

vyčkávej v pokoře
vyčkávej s úctou





Nic


Nahlédl jsem do tvé příští duše
je to země vypálená a vydrancovaná
na každém kroku
číhají pasti sestavené ze slov
a jinak nic

Unaven tím věčným soumrakem
přesycen vší pokorou a úctou
pospíchám abych stanul
na okraji kontinentu jménem bytí
a tam otupil hrany svého JÁ
nekonečným tónem samoty
linoucím se od úsvitu k úsvitu

A ty budeš vědět, že tohle jsem já
a jinak nic




Prach věků

Zmizím jako plamen
v ohňostroji nářků
šok z těch pár vět vyrytých
do stříbrného podnosu
slova nezvěstná a probuzená
náladová jako tvůj
včerejší účes
stopa vlka šediváka
do prachu vyvanulých věků
varuje a proklíná
prosí a upokojuje
duše v krystalech uvězněné
a nebesa probodaná šípy
paláce z ledu
kroky zapsané do knihy hostí
splynou s mléčnou dráhou
vůně javorového dřeva
navštívila nás když snili jsme
o cestě za nekonečnem
za maskou bez očí
skryjeme se a bez zábran
vyčkáme na příští zimu
vyrveme si okovy
a položíme je na oltář
vždyť víš – Bůh se nedívá
protože spí…




Růžová

Stromořadí v řetězech
a předposlední vlak ujel
růžové víno splynulo s melodií
rozjařilo tvář a chce se usmát
probudilo se k životu jak snář

příběhy mých dní doznívají
jako směšný kalendář se psy
visí a hlodají do spánků
mořským dnem v hrníčku
s jasmínovým čajem

koroptví oko zkoumavě nahlíží
do tváře ošlehané brízou
přehrada z červánkových iluzí
podléhá melodii růžových chutí
a lososi táhnou dál





Kroky

Spiklenecké kroky
zní na hlavním nádraží
zní mi v hlavě
po žulovém nástupišti
jen ticho je krájí
nožem ze zlatavých
příslibů a ranních můr
odměřují sypký čas
míří do všedního neznáma
a zanechávají tě
v obětí důvěrného prázdna
přihlížím a nenacházím
bloumám a prohrávám
visí tu ve vzuchu
jsou hmatatelně tvoje
dosud nepoznaná chvíle
splývá v jedno odpoledne
a poslední vlak
čeká na signál




Sonáta pro tebe

Pod zlatorudým stromovím
uléhá křišťálová rosa
kaštany co okrové korálky
symfonií rozmarnou
do lesů se noří
a stříbrná hora objímá
všechno proč jsi žila…
chytit tu chvíli pouhou
dávnověkou dunu z pápěří
inspiraci astrologů
a pustit koně z otěží…
jen ty smíš hladit
mé vrásčité čelo
jen ty můžeš pozvat mě
k oáze nalezených nadějí
jen ty máš oko suché
jako dívky co nepláčou
jen ty máš sypká slůvka
co poradí a povzbudí
vzlétni ve víru vášně
a pocti věkovitý kaštan
rozechvělou návštěvou
a pak na dobrou noc
nech si sonátu zahrát



Peříčko

Říjnový déšť opájí
tvá měkká lýtka
v hotýlku pro slepce
spíš v náručí orlice
a studená jsou rána
na smetišti dějin
snad otevřeš oči
až peříčko z platiny
upadne do sna
zjeví se v kaluži
a nazve tě jménem
pak stromořadí topolů
co předzvěst poslů
uchvátí tu zprávu
sbohem ti dá
pak naposled
zahřeješ oblázek
v temných dlaních
a nakreslíš
tu osudovou křivku
od východu
k západu



Na hranici

Střepy v propasti září
nadslunečním jasem
a tvoje city toulají se
zrcadlovým bludištěm
kde kdysi býval
bezejmenný prales…

Ztrácíš se
ve skrytu dýmu
jazykem plamene
políbená
a koruny stromů
staletých
omámené
ve větru se pohupují
a ty myslíš jen
na svůj divotvorný
úsměv




Pod víčky


Třeskutý mráz
uzavřel má víčka
a v dýmce míru
uštěpačný démon
lyru rozezněl…
na prach explodovala
duhová kulička
a nový vesmír povila
pak klíčovou dírkou
do hájemství
hvězdných poslů
prošlo mé vědomí
políbily mě
černé perly…
moře je těhotné
a nespoutané
jako tvá kamej
zavěšená
v galerii
na skobě
ze zlata




Nový rok

Stříbrná zrcadla popraskala
a prorok vítězného tažení
prošel se po tvém diadému
z krokodýlích zubů
provazochodec nad pavoučí sítí
i lodivod včerejších červánků
objevili Atlantidu
na sponě do vlasů
tvoje harmonika
proplouvá si v D-dur
zaplavuje mysl kuráží
jako vábnička na jeleny
vzpomínky se hrnou
k nouzovému východu
tamtamy bijí na poplach
bárka s ránou na boku
potápí náklad andělů
a mně už zbývá jen
prodýchat se
do novoročního rána




Malá dramata


Popelavé lokty mušketýrů
prachem střelným
přečištěné
v souboj naše němá ústa
vyzvaly
v průvodu dam
po promenádě
na chvostu komety
naše malá dramata
do kosmu odkráčela
mezi Jupiter
a věčnost
ledový kámen
ustrnul se
a zvoníci
do noci se ukryli
dusot na sta koní
probouzí se
ve sněhové vločce
v Mléčné dráze
převržené korbele
v šenku zvoní
vzdávám hold
uplakanému jaru
a ohniště v horách
dálkami voní




Cesta k věčnosti



Otevřel jsem okno
průvan prohnal se
bujným porostem
zelení věkovitou
propršeným domovem
duší nesmrtelnou…

Oko tornáda beze jména
zmocnilo se energie pralesa
a v propasti nevědomí
okenice zaburácela…

Až vyhasne jiskra Konga
předposlední galaxie z lián
zavřu oči na petlice
a zabarikáduju se těstem
uhněteným z té závratné
hloubky…

Pak už neunesu
kůru stromů
vykořeněna bude
cesta k věčnosti…




Jsi

Jsi brusinková noc
zrádkyně maskovaná
do refrénu žalozpěvu
vkrádáš se do přízně
pralesního listoví
jako parosnička
s jedovou žlázou
v oddělení špionů

Jsi chvějícím se gestem
na zamrzlé řece
zbloudilá labuť
nahodilost okamžiku
jen dým v požářišti
a křišťálová koule
na tisíc střepů
roztříštěná

Jsi nadpozemský fraktál
vaneš do plachet jako
vločka seslaná z předpeklí
a tvé proděravělé
fantómové dominium
volá po pomstě
volá po svědectví
živých, jenž nežijí





Věž


Ve věži z mamutí kosti
usíná plnoletost pampelišek
pláč medůz i smích sirén
oslovil modř nebe i tebe
jas postříbřených luny vln
probublává potokem klasů
vdyť spatřit lomikámen
požehnaným objevem zdá se
na pouť do lesa stínu vydám se
bych skryl cit ducha upovídaného
na nádvoří ráje okouzlen
tanečními kroky kapek rosy
odstínem jemným z bříška vosy
jeřábi v letu o jaru rozprávěli
a tvůj hlas s vichřicí pohrával si
hladina zčeřená listem břízy
zapletla obraz tvůj v klubko zmijí
neprostupná mlha zalila oči
do zapomění odebrala se slova
a ve věži z mamutí kosti
uvítal jsem nových hostí -
Tebe a pláč od radosti







Vesmír



Vesmír v zrcadle samoty
rozlitá dráha mléčná
ten nehostinný zázrak
zjevil se mi na pěšině
jenž nikam nevedla
snad ani neexistovala
teď ve víru plazmy
krev se pění v tepnách
v očích leskne se nova
a na žulovém obelisku
hliněná figurka veterána
trůní od počátku světa
to memento jasnovidných
mračen z dokonalé nicoty
jen dlí na kopci vášní
a já prachem zalykám se
erupce sopky
a vychladlé kamení
ční tu do dáli
nedřímej příteli
jen stoupej - výš a dál !



Kovová


Jsem odlitek z bronzu
zaprášený a zapomenutý
rtuťnaté paže upadají
do patosu zejících ran
ocelovým temenem
uhýbám před věčností
Jsem lešení z hromady
kostí a chrupavek
a kovovému koncertu
titanových termitů
naslouchám napjatě
s měďnatou pachutí
na olověném patře
a projektil
v mé mosazné hrudi
voněl mi ocelí



Záblesk



Zablesklo se na moři
to signály osudu
slané a vychladlé
vlny vydaly
a motýlovi s perokresbou
lebky umrlčí
nastav dlaň
a čekej odpuštění…
Zastesklo se
orlovi starému
po letu pustinou
v dálavách však jsou
játra Prométheova
a dychtivý šarlat
v krvi koluje mu
co znamení
vzdušných šlechticů…
Rozevřel se květ
a usedavý pláč
diamantových včel
perlu uronil
křišťálově lesklou
omamně sladkou
na pozadí jara
za soumraku duše…



Letní mozaika



Poddajný extrakt zhrouceného léta
vzdušným vírem ke tvým nohám
zlatý totem za zvuku houslí položil
přerývaně dýchal a vrhal blesky
v tůních matný odlesk arabesky
pak v podpalubí křídlo racka zahřál
a zvědavost doutnala ku slávě jsoucna…

V předzvěsti světa z tančících projektilů
z kožených pouzder dým střelného prachu
stupnice zvoní v trianglu oka bezbarvého
a jásot z tribun déšť čajových lístků přivolal
kresba tuší v tapisérii těl nenarozených
rozvolnila tíhu balvanu Sisyfova
a ty zrodila ses v Slunce náruči…

však kdo to tušil
kdo to tušil…



Rokliny


Svěžest roklin
jasmínem obejmutá
extaticky soptí
v turbulenci tvarů
v pandemii zvuků
a říše skalisk
v šatníku velehor
rudým pečetním voskem
důvěru stvrzuje
i ztracené prsteny
co koruny olší
prokapávají se
do tekutých dálav
do strží z poupat
rampouch v rozbřesku
lační po stesku
zbloudilých amuletů
a zenová zahrada
slaviččím jazýčkem
sochám našeptává
pózy rozmanité
je čas loučení
a je čas přicházení






Jsem


Jsem shnilý pařez
obrůstám mechem
a bouře
v jantarovém krystalu
zuří v zemi nikoho
na konci světa
u kořene pramatky Země…

Jsem bublina
ze signálů jezer
zazděn do sněhových fasád
tkám pavučinu ohňostrojem
a zdvořile se klaním
láskokazům…

Jsem sběratel
zlomených srdcí
se zrezivělou hlavní
mířím na tlukoucí komoru
a tajím dech
já čarostřelec…






Měsíc


Zatměl se Měsíc
dnes ráno v šest
i o polednách
studil a hladil duši
a kvadratura srdce
v průtrži mračen
zvěstovala kráterům
modrou krev…
Olovo odkapává
do démonických
doupat vlkodlaků
do spirál dubových
hájů druidů
jen měšec lunárních
dukátů blyštivých
zvoní v stromokruhu…
Plantáž čajových růží
jihne v lesní telepatii
přichází láskobol
přítele věrozvěsta
a jmelím rozestláno je
lůžko pro oko páva…








Ztracenky


Zlatavou krev z vitráží
tvárný úsměv rozet upíjí
procesí šachových figurín
pulzuje v ohlušujícím krupobití
a tys položila lekníny
na oltář smíchu
uhnětlas bažinu
v tavícím kotli
našich malých bitev
teď orlosup vznesl se
silueta ze stínu rozteklého
upředla půdorys našich dní
a netopýr naznačil cestu
tu šablonu kruhu v obilí
jen ztracenky v máji
povyrostly
a tuší nebe…




Absintová skládanka


Absintový podšálek zvolna rozkvetl
pak splynul s pirátskou vlajkou
a dužina mračen pomerančových
levitovala za proskleným vědomím
stesk po palčivosti lávových polí
předhodili jsme polárním psům
na posedu v šachtě našich vin
znovuzrodila se ledová dřeň
mráz za oknem koně do slabin bodl
a my věděli, že začátek je u konce
to my sehráli karmické příběhy
to my loučili se v obětí Země
karafiáty v hrobě zakořenily
a v slunci žáru smály se a smály
absint hřál nás v proudu příboje…



Břehy


Ze břehů v soutoku mrákotném
vylily se vody naší nesmělosti
objímaje srpek Měsíce na hladinách řek
topili jsme se na tisíckrát
jako koťata zrozená
pod nešťastnou hvězdou
a rákosí z kovaných mečů
uronilo čtyři kapky krve
pak přikradl se příběh
o čtyřech dějstvích
náhoda hedvábím utkaná
či snad tornádo v rolničkách
rozbilo se o korálový útes?
Oku Neptuna vévodil ultramarín
a náš povoz ještě nepřijel
my v měsíční krajině rozpustili kadeře
a nebi zachtělo se uronit kapku z moře
v temeni Slunce zrcadlil se Venušin šat
Merkurovo doupě uchvácené žárem
burácením zvonu promlouvalo
zvěstovalo půlnoc nad hlavami
věčných poutníků
jen proudnice řek osedlaly říční koníky
a vody naší nesmělosti
vylily se z břehů
však shořeli jsme
v plamenech
milování…




Světliny


Novorozený aksamitník
co probděl noc v rozkvětu
rozezpíval slavíka
za zlatavého rozbřesku
a jantarová komnata
ke tvým nohám položená
rozezněla zvonkohru
z rozjásaných pentlí
vždyť na vrcholku léta
klubkem vlny smotaná
světlina tvých mělkých
rozehřátých paží
vrostla do levandulí
a lesem borovým
kroky tvoje zašuměly
pokaždé když tvá vráska
na rozpačitém čele
usíná na loži z chryzantém
buší mi v hrudi
a chce se mi smát
a skořápky ořechů
praskají pod tíhou snů
rozestlaných na senách
tak už pojď
nebraň se světlu
neoslní tě
jen pohladí…


Rozbitý koráb


Pod nánosem
rubínového bláta
děla se vůle Diova
Tříska z rozbitého
korábu Neptuňanů
okouzlila krakatici
zamilovanou do útesu
na cínovém pobřeží
Z hliněných šperků strhla se
průtrž paradigmat
co ovoněla stáje duchů
a ze slov chlácholivých
ukousla si piraňa
své poctivé sousto
Teď dukát cink´
o stěnu akvária
s platinovou rybkou
to jen přesýpací hodiny
umlčely mozolnaté ruce
a strunatci pod hladinou
oceánských údolí
procítili se
miliardou záseků
sekerou z ledu
do třetího milénia
jako my a oni
jako já a ty…


Zlatovláska


Břitvou rozťatá chmura
zastínovala se
v třešňovém kukadle
levandulové zlatovlásky
a dvacet čtyři karátů
vrhlo odlesk do soumraku
její brada pookřála
teplem vášní z minula
se svazkem protěží v klíně
bez zábran v ramenou
načrtnula prstem siluetu
do horkého písku
v javorovém sirupu
ve všeobsažném náručí
proplynula milováním
tou vyhranou partií canasty
a čerstvým vichrem
z jasmínových hájů
z orchidejových zahrad
skelet lišaje naklonil se
do vzdušných proudnic…
Na střeše bunkru
s podzimním okrem
přistála létavice
a jí se teď přišlo zdát
že všechny copánky
mají dvacet čtyři
zlatožlutých karátů…

Průtrž


Zaštěkaly karabiny
a popelavé tváře
propukly v jásot
ostrý jako břit prokletí…
Pod balvanem Sisyfovým
svlékla se kobra
a vltavíny probděly noc
ve světelné agonii…
Zapráskaly biče
a v sutinách pod námi
němé podkovy
grošovaných koní
hrdě mlčely
o černé trávě
v Merkurově pustině…
Zatepala olověná kladiva
a rudé kovadliny
v kávové sedlině
znamenaly průtrž
v blankytných idejích
potulných mágů...
To jen šedomodrá oblaka
spásala oheň…






Klubíčko

Alabastrový jehlan
zazněl jako první
jarní housle
v šále šité plavovláskou
za předlouhé polární noci
proskotačíš komnatou
blahoslavených
a pouštní královně
rozjitříš vědomí
nad klubíčkem ze zlata
ty provazce beze jména
bez přístřeší
prší, prší a prší
radostným slzotokem
vítězných sluncí
a pouštní růže
tuší zázrak
v jasnozřivém lůně
pod křídly
bytosti ze světla…
a ty spíš jako kotě
stočená v klubíčku

ještě že si máme
pořád co říct…



Letokruhy

Má křídla povadla uvnitř kapky
višňového sirupu
svěcená voda jihne a ztrácí se
a mandala v jinovatkách věků
hřeje na prsou jako pulsar...
Až v popeleční středu
uprostřed bitvy
démonickým rozmachem
ostrým zrakem démant
jako zsinalou skálu rozřežu
potopíš se do jezera
a vodní růži oklameš
pak postavíme mohylu
z našich májových příběhů
a smíchem namol opilý
obléknu ti štólu
jen ty obrázky z muzea
cínových figurín
schováš pod koberec
a leporelo z barevných
křížových výslechů
spatří světlo měsíce…
Pojď - spustíme kotvu
jen tak budem svobodní
a vládci lednových nocí
probudí nás do náručí
věčné touhy po spáse
jen letokruhy poražené břízy
zazáří v centru kosmu
jaký svět nepoznal…


Andělské drama

Kdysi jsi byla vědoucím klaunem
zaslíbeným mezihvězdným pustinám
ty předehry z mistrovského violončela
na strunách z duhy překřičely příkopy vodní
ty bloudíc s lososy v tahu proti proudu
kraslici z vejce Tyranosaura namalovalas
ale teď - líbáš horoucí zem porozena plameny
a zkoušíš si rozpomenout na vítr v plachtách
na myriády bláznivých sněhových vloček
snad smíříš se s kulisami krasopisného dramatu
za oponou svátečních snů ukrojíš si mlhu
pak rozerveš si košili na cituplné hrudi
a prokleješ ji kdesi v prádelně polobohů
beznadějně zamilována do svého obrazu
na stěně vězení...
Teď pod špendlíkem usnula babočka admirál
jako opuštěná víla jsi naposledy vyvanula
zvěčněna silokřivkou Saturna vzdáváš se chladu
a křídla labutí lahodící oku orlice vzkříšené
denním svitem laská v modlitbách tvůj meč
ovinula jsi křehkostí těla svého z křišťálu
laskavé oči v hlubině - po stesku a po potlesku
a lóže pro vévodu stala se tišinou mysli
v kole se laně točí za rozbřesku
a čím déle hlas tvůj hladit bude vlasy mé
tím více andělů sestoupí z pódia dramat




Kolotoč

Na žhnoucí magma
dopadla slza
nespoutanou vůli Země
skromně zkropila
jakoby ani nebyla
a démon vysublimoval…

Opilý kolotočář
usnul v labuti
a na zámku
stoletý arcikníže
přepočítal svazek
černých růží
přesně dvacet…

Ve svitu svíce
vyhasl život
to můra - toužíc po
světle z počátku věků
zbloudila
a okuje prosvištěla nebesy…

Ne – už se nevrátí
doba slaměných chýší
a upečený chléb voní
jako zlato na konci světa
spi sladce na duši z pneumatiky
a věř svým snům


Dech louky

Když štiplavý dým
rozvine dlaň světa
ty staletý dub obejdeš
a kroky přepočítáš
jako pestíky
kradených kytek
a zvony bijí do očí
bijí v ozvěnách léta
rozervaná skaliska
diamantové brýle
a tisíc let jako dar
to našeptala luční tráva…
Teď s papouškem
na rameni
překračuješ hranici
sluncem přečištěné
říčky
a nadšením nedýcháš –
to jenom při milování…
Kapka rosy vzlétla
zas jedna oběť touhy
po svobodě
po svetru z beránka
po havraních křídlech
A já teď s křemenem
ohniště rozezlatím
a budu už jen doufat,
že tak by sis to přála…


Cestou necestou


Výbojem blesku obklopen
posvítím si na duši tuláků
ve mne i v tobě…

Ať povadne
černá růže na skále
ať roztančí davy
bílá barokní svíce
a ty - příteli z Měsíce
parametrem něhy
šířku paluby změř
rozmarnou suitou
či modravou extází
není cesty z nesnází
věz, že není úniku
z okovů pravd…

Ospalý forman kleje
a whisky ze saloonu
mizí v hrdle pouště
Mám jen
zaprášený klobouk
a plný povoz snů
jen šat ze slov ocelových
kovář v jitru ukove
a každý svou cestou
jako klikatý blesk
vydá se…



Ráno bez jitřenky


Na olověnou skobu
do modrého z nebe
purpurovou orchidej zavěsím
chomáčkem vědomí tvého
tornádo zvonkohru
ve tvých vlasech rozezní
pak hebkosti tvých snů
jako socha pokloním se…
Zazvonily podkovy
lví hříva potemněla
a duchové orchidejí
z duhové plastelíny
sochají morové sloupy
a ty za svitu půlměsíce
z vlasce na sumce
upletla jsi rukavice
to aby nezabylo zima…
Průvan z tyrkysových
moří - v předvečer
začátku světa
září stříbrem tvého tepla
a ty ustlalas postel
z podzimního listí
a tvé zlatavé rty
v prachové bouři
hrají flétnou menuet
o světě bez nudy
o světě bez viny…



Poslední planeta

Pavoučí síť vetkaná
do přediva mrakodrapů
ustupuje lijákům rtuti…
Zkrvavená žíla nastavila tvář
a zkoumavě si mně změřila
pak vyschlá koryta potoků
obžalovala obě slunce
ze zločinu proti eminenci…
Je prostřeno pro vlkodlaka
já v mlhách sázím na třináctku
po rtech zakrouží tvoje rtěnka
a kol pařezu z popela hvězd
už neuslyším žádné tajemství…
konec se blíží
a ty se vzdaluješ
ach já blázen
osedlám Měsíc
chci do rána
toulat se Orionem
pak za sebou zavřu dveře
a až nastane ticho
pošeptám ten příběh
do uší světlonoše
a budeme se spolu
smát všem bohům
dokud nepadne
třináctka…



Lišaj smrtihlav

V pšeničném poli políbilas
mýdlovou bublinu
a jeřábi dávno odtáhli
skleněným hranolem
roztříštěné světlo
pohnulo mne k slzám
už prý bylo na čase…
Teď líh z lahvičky kane
na tvou hruď z porcelánu
a já hasím žízeň vězně
co slavný soud vypekl -
je svobodný mezi ušima
a poker hraje s tváří
ledového muže…
Tarotová karta padla – smrt
běžím s bandaskou pro víno
a zakopávám o své city
míjím přeludy a ztrácím se
co zbylo z tebe…
co zbude ze mě…?
Bubínkem s jednou včelkou
protočím spirálu omylnosti
a vrnění lišaje smrtihlava
rozdrtí mou závrať
jako ležérní taneček
kmotřičky zombie
a vavříny skropí
čerstvá krev
bez výčitek
bez pocty
Westernová symfonie

Tři sežehnuté valouny zlata
pár steaků z lososa
a brandy z New Orleans
učinily mou samotu
delikátním chvalozpěvem…
Tóny foukací harmoniky
pohladily ovzduší
a v Cornelliho bance
zhasla petrolejka
vždyť bankovky šustí i po tmě…
a já jsa osloven jménem
jako šelma co utrhla si
benátskou růži
rezignuji na pláč vodopádů
a rozcestím posednut
sejdu z cesty – a rád
nad hrobem slavnostní roucho
a v kočáru postele hvězdy
budou se mi smát
prokráčíme hřbitovem
sněženek předjarních
a já protáčím bubínek
obsazený kulkami…
rej prvních houslí slyšet je
ta zima v b-moll
to jaro v d-dur
a já na zelený louce
učím se v hloubi duše
to požehnané umění
prohrávat…



Poselství za ztracenými okny


Dechem lilie orosím sklo
a v částečném zatmění Slunce
prstem nakreslím blížence
jak vzdali se lavinám vášně…
Rozlité víno prosáklo do masky
a krupobití perel z amfór osvícených
pohltil tyrkysový jazyk močálů
mlha padla jako déšť konvalinek…
Smaragdoví tvorové poklekli
a tornádo položilo ti k nohám
svaté písmo nemytých bezvěrců
Nezměrné moudro potáhlo si z doutníku…
Hudba vltavínů zní solnou pánví
a paví pera zaplavil stesk po dálkách
však objímaje statnou břízu
ztrácím se sfouknut
coby plamen svíce…



Prosté střípky

Stoly prohnuté tíhou stříbra
bazuka opřená o tvé rameno
šachová dáma ve večerní róbě
a spolek zasvěcených mágů
strhli závoj nevědění…
A my tu ve vydýchaným iglú
pod rouškou tmy
rozjímáme
nad přílivovou vlnou…
Učíme se jak mluvit beze slov
a chceme milovat majáky co metaj
měkký paprsky dobra
do všech galaktických ramen…
Jak kukaččí vejce v orlím hnízdě
vysmějem se budoucnosti
a komíny co kouří Havana
do ráje kominíků
za rozbřesku přivedem…
Tři vrabci na střeše
přeli se
že až Měsíc
jednou provždy
klesne na mysli
kdo že zatlačí mu
oči do kráterů…?

To jen tvoje rty
měly chuť
zimostrázů…



Ledová


Stačilo jen rozhodit pavoučí sítě
a laviny probudily se z bezčasí
jako opuštěné ozvěny hor…
Stačil závan havraního křídla
smeteny byly touhy i dary
a rampouchem probodnutá
busta Odina
zela co mrazivé memento
na rozesmáté rovnoběžce
na bodrém poledníku…
Dvě ledové kamélie v negližé
zvolna odtávají mezi dlaněmi
do hájemství tvorů tekutých
kdesi na druhém břehu
a dvory králů klaní se prstenům
na chladných stínech prstů tvých…
Uzři ta stáda zapřažených koní
co vydechují obláčky z nozder
podkovy jim zvoní, zvoní a zvoní
až šperky tvoje v kočáru stříbrném
k osadě z borového dřeva dojedou
před prosklenou studánkou
smeknu, pokleknu a políbím
zemi promrzlou
tvář milovanou…


Drobná podobenství


Jsi pohozená pentle
vřeteno a vzducholoď
jak snopy obilí
v prachu zraješ
brož na úpatí malohor
ponořená do inkoustu
příze ze slz
mořských panen
jednorožec
v kusu v poklusu
z musu v nánosu
klíček krásnoočka
jiskra i vločka
předeš jazylkou
platíš platinou
zkoumáš tykadlem
chapadlem i žahadlem
zkumavku
naplníš nostalgií
plácačku z konzumu
zakopeš v lesostepi
z krápníků to cinká
a v sešitu linka
osiřela…





Na cestě
Po pás v bažině smolných kuriozit
v zenitu křik racka
nad pevninou křídla buřňáků
v horizontu vrakoviště
přepólované spáleniště
lovím ropu - tu slizkou krásku
a funím nad propastí
předsmrtného chtíče
být na cestě…

Dostal jsem křížek na řetízku
od eskymáckého šamana
a ten přidal k tomu radu:
když krkavci bubnují do ledu
pěj věčnou píseň Arktidy
nic se nevyrovná křehké rovnováze
a já v věděl, že vždycky z večera
mrzne až praští
a že chci být na cestě…

Vydal jsem se s baťohem za křováky
a u Azincourtu prolili krev
pokolikáté už...?
město sevřela zelená ocel
a do jádra jej strávila
hej, Joe - jen žádnej spěch
my prolijeme Beaujolaus
hrdlem bezedným
a po nás potopa
a já jen chtěl být na cestě…

Myšlenka

Chtěl bych zastavit
myšlenku na půli cesty
mezi nebem a zemí
požehnat pádu bolidu
do žahavých chapadel
roztavených útesů
probodnout koroptvím perem
jádro Ganymeda
převléci maskovanou perleť
do šatů z včerejších červánků
pak poprosit starého jestřába
o sílu k moudrosti a pokoře
o odvahu k činům,
k nimž od úsvitu věků vzpíná se
pokolení rybářů utajených
za svítání rozhazujících
postříbřené sítě
do brčálového vakua
našich ztracených lásek…

Snad zahřmí
a tisíce křišťálových lustrů
rozněžní naše ruce
rozechvějí naše prsty
zářící lampička
v doupěti slunečního skřítka
rozjasní naši mysl
a myšlenka mezi nebem a zemí
řekne ANO


Sedma

Obcházíš kašnu
jako marioneta z Marsu
svazkům kopretin
padaje do Slunce
roztekly se sny
pamatuješ na lůno
živoucí lýko
v dřeni stromu
dětské hlasy
ozvěny v děloze
vylovíš minci
tváře sivé
na odiv bytostem
z modrého světla
vystavíš svíci
smůla obtéká
okrovou kůru
pozouny vábí
hvězdy v kruhu
na paletě podzim
hvízdá si Devátou
modříny osvětlily
jezírko co plášť
magické many
a ty z vějíře
čínských bohů
vytáhla sis
pikovou sedmu


Příběhy ze třetí kapsy

Inkoust poskvrnil
mahagonová křídla
to noční motýl
prozradil pavučinu
to pro stáda pižmoňů
kopyta sladce voní
po dálce v akvarelu…
Fata morgana
budí nás na pokraji
vznešeného století
jak proud mízy
jak vlnobití…
Dvě melounová jadérka
ty prázdné předpokoje
rozkrojily sténání
tajnosnubné Meluzíny
a rozverné příběhy
ve spacáku pro bohy
sehrály partii bridže…
Na kulatém pařezu
probíjí jiskra Víloočka
a ve vitríně po pratetě
křišťálová harpyje
pro dřevěný střevíc
teskní si do kapsy
v přečistém novoluní…




Příběhy z děravé kapsy

Zbloudilý tučňák
kolotočem pohlcen
rozzářil osm sluncí
a roztržitá tma
jásá v dešti jehel
v aktovce mráz
a naráz náraz
pojezdový snůnosič
zpřetrhal nitě
červánků láskychtivých
stihl jen padrť fantasmat
nabídnout k snídani
šlechetně střežíc
modré z nebe…
Jak lišák v listopadu
větřím stalagmit
a dóm pana biskupa
založím ad acta
pohroužen do žuly
v hlubinách žihadla
posvátného sršně…
Pulzující tepny
leknín v rozkvětu
porézní forma bytí
a skulinou v kabátě
nastydlou příšerku
zkoumavě pobídnu -
zůstaň tu s námi
i po vinobraní…


Obrazy o páté

Na sedmém nástupišti
chřestilo krupobití
a my hledali rubáš
ztracené primabaleríny
baletní opus ve víru
v turbulenci tvarů…
Na obratníku Raka
kvetly ocúny
a z klobouku zněly
tajnosnubné árie…
Průvod nedotknutelných
jižní tajfun přinesl
a za polárního odpoledne
dva slzné kanálky
uronily černé perly
a tajemné muchomůrky
usnuly v temné hmotě…
V brouzdališti věků
ruce zalomíme
a dýmka mírem vycpaná
propálí nám díru
do laviny obrazů
do panoptika přeludů
snad uvidíme se
na pohřebišti slonů
každý na svém
mořském koni…


Pozemská podobenství

Světadíly v kamnech tepou
i vulkány jimž hoří krev
tornáda s okem sokola
připlazila se do kůlny
a sekyra dvakrát kalená
rozetla mlhu na kopci…
Rozsypané korále
provoněly kapky jinovatky
n-tá mocnina prachu
proskočila
zamčenými dveřmi
do náručí veleještěra
slzotok se zadrhl
a promodraná chvíle
jako tvoje rety
blahosklonně tančí
v rouše beránčím
i jehla přeskakuje
na desce z vinylu…
Vínem znavený zbrojnoš
složil se do klína
ohnivého lotosu
a vínový praporec
jako záclonu z pavučin
klekánice rozfoukla…
Jen ty rozeklané skály
dýchají nám do tváří…



Žaluji

Žaluji proudy lávy
ty bazaltové slzy
bronzové podkovy
i mračna světloplachých
vybroušených citů
metronom odklepal garde
na šachovém stolku
a v záři jasnozřivosti
posel z Patagonie
i ledostrůjce z asteroidu
prosévali žalozpěvy
mřících olejomaleb
naškrobených pláten…
Žaluji modravé stíny
tisíc let v ledu zaklet
a křižák pokřtěn
přede jadeit
půnoční střela
z hlavně kanónu
vpíjí se do hlav
ohňostrůjců
a hektar zrozené
černozemě
volá o pomoc



Nebeská přadlena

Vraky z tvých víček
rozťaté širočinou
a v týlu prostoru
mramorové stanice
jak rozinky v pudinku…
Torzo osrdečníku
jaspisovým křižákem utkané
pulzovalo jako zahradní trpaslík…
Poklus excitovaných vloček
posel zimy z mých spánků
jen doklopýtat vcelku
a rozdýchat léta zapykaná
do jinovatky věků…
Jitrocelem zacelím
díru v propršené
duhové stuze
a uvěřím v
začátky tajemství
v čísi dlani
sepjaté




Rozespalá
cukrová vata zkoumá
tvoje patro
a já v předpokoji
jemně našlapuji
to jen karbaníci
zmámili city
dcery měsíčňanů
bludičky
spící v rozvalinách
městysu
mizí pod buřinkou
topí pár grošů
v malibu…
Odkapávající lunu
uzamkli
oni
do vodopádu z karamelu
příst jako kotě
toť andělské umění…
Závan borového kouře
pročistil mrazivou kresbu
pod svícnem

Teď kladeš
pikovou dámu
na noční stolek
a růžové koroptví oko
mrklo
vždyť víš –
bdění je forma snění…

Jedna malicherná věčnost

V ghetu tvých rtěnek
u kořenů řas
akátová suita
snoubila se s protěží
a Matka Stvoření
v narcisu zavinutá
balerína
točila kolem osudu…
Husky vyli na Antares
a tvé copánky
dva tucty
sibiřských havranů
střízlivěly
v rozsedlinách
jako šelakem
procítěné
olejomalby…
Ty a tvoje alter ego
zaséváte křišťálové stíny
elixír plnokrevnosti
jak linky plovoucí
po hladině jezera duchů
jiskří a jiskří…
Chorál vábniček
líbá tvou hruď
a azurové mosty
na tváři rozpité
sypou se jak o život
písečnými hodinami…


Nenáhody

Lijáky…
bubnují do hrany světa
třaskají sférou nekropolí
jako dobrodruzi z Gobi
blesky otvírají ráje ducha
a my - oslepeni jasem dýky
stvořili jsme golema…

(Na obzoru všehomíra
chytali jsme
slůvka na vlasec
a pálili je
v kamnech z terakoty…)

Lijáky…
stříbřisté šediny
Halleyovy komety
a na oltáři z hromobití
batolí se kotě geparda
pak vyprskne sopka
a já zvu tě
ke kochání
nad plnoletostí
našich náhod…





Rozechvělé universum

Sto milionů okamžiků
rozkouskovalo kosmos
ty pluješ v laminárním proudu
a úsměv mondénní masky
ukrývá se v plášti zběha…
Přesmyčky v brokátech
znovuzrozené kaňony
a v páteři míza baobabů
zněla jak hadí píseň na pavlači
v kolébce z holubích křídel…
Muchomůrka v přestrojení
ta přítelkyně mistra Morfea
jak vyvanulý v růžích mech
v ruinách vyhaslých hlasů
ležérně opaleskovala…
Teď listí zlátne
a z kolébky hnědozemě
námel ční nad klasem
rána zajizvená asfaltem…
Polárka jak peří rajky
snesla se do klína
a orosený petrklíč
vábí ornamenty
na paletě z kupy galaxií…



Marnivé odpoledne

Taje podzim – roje barev
tekoucí dračími doupaty
spočinuly ve vědomí konvalinek
a střelky rozmarných kompasů
mizí v žulovém protisměru…
tvé ego noří se do srsti hyeny
a čabrakové krůčeje na dvě doby
zesládly na špičce kružítka
v mlžné vatě krotkých dnů
zkoušíš si nálady - jarní proudy
stékající vinobraní - nebo loučení…

Nazlátlý moskyt
v přezrálém šeru
odsál krůpěj šarlatu
z temene topolu
a purpurová dřímota
na útěku
před noční můrou
vrážela do blonďatých duchů…
tvé jinotajné paže
poustevny bez kaple
jak vtělení zbrojnoše
laskavě auru hladí
nadešlo loučení…


Meditace nad šachovnicí

V prádelně na prachy
potemněly blesky
za chechotu racků
smáčíš svoje ruce
v kalužině po dešti
uhýbáš s králem
A náhle
ŠACH…

(nakreslit tvé paže -
to chce smlouvu s ďáblem
a ovšem i tvůrčí závrať…)

pevným krokem
okružní linkou
proudí míza
staletým dubem
a ty doufáš v duben
v gardedámu v plazmovém
skupenství…
rochuješ
jako šachový démon
A znenadání
MAT…






Cesta

Pěšinou k duhové stuze
klouže rozpitá kaňka
a barevný světel veletoč
vplétaje se do fanglí
pohlcuje napětí od početí
jak bóje v moři slz…
Vltavín mezi rameny
ta fosílie na provázku
konejší tepenná řečiště
a krémové perské koberce
poztrácely se v prachu věků
jako léta z krevele…
do bunkru z provazců
vševědoucí ayahuasky
doplazil se slepýš
a vesmírná dřímota
nakladla květy leknínu
k Buddhovým patám…
já posadím se k tvým dveřím
sedmimílové pomlčky
do památníku napíšu ti
a pak už budu jen
sedět u cesty…




Robot

Bříškem prsteníčku
papilárními uličkami
překročilas Rubikon
peří z křídel quetzalů
sypalo se o perobranní
po nábřeží
potulovaly se splíny
ty splašené vidiny
prasátkem ze zrcátka
roztavilas Skalisté hory
a povila pralesního orla …
Vím, že víš, že vím
že pokříny za okny
tichounce rozprávějí
o jitřní radosti i bolu
pouště se hojí
nad průduchem oázy
a v Aladinově lampě
pohnul se stín naděje…
Přiznejme si konečně -
to jen kuchyňský robot
zašeptal „Amen“



Odcházení

Plástev uroněných
kapek s vůní ořešáků
line se přetaveným
létem v listí révy…
éterem opilé
chvíle z pasáží
chlebem prorůstají
a noci v šatu z hedvábí
i pavučiny vábí
k zásnubám skřivánčím…
ve jmelí pravda dlí
a prapor k vrbě přibit
zdraví jarní nocležníky
jako panenský klín…
když rozjařený cit
jak tulipán na hrobce
mrazí dechem
aljašského malamuta
přišel úsvit
ty rozezníš šalmaje
a čelenkou z peří rajky
pokyneš mému stínu
aby se vytratil…






Opar nad bažinou

Lesk bystřin
na horním toku
parfému
Saint Laurent
jako klekání
zahání zášť
z tvých lící
a barvoslepý toreador
i blesky znavený
bouřkový polobůžek
jak půlnoční dostavníky
bivakují v mém
superegu...

Světelná stvoření
zuřivě mizí ze scény
a moje Já se chvěje
jako oheň v sítnici
marnotratnost
všech kouzel
rozložila
šediny do mých
zablácených
rukavic...

stal se poslední zázrak
jádro zvonu
roztrhalo mlhu...


Snad

Odplouváš do světla
a přesto jsi tu
v siluetě jestřába
v prstenci
okřídlených beránků
v rákosí
z harmonických symbolů
pod hladinou Pacifiku
lámeš paprsky
jak zlatá mince
ozařuješ
teplomilnou květinu
i v liščí noře
zanořená tajemství
a v kokpitu vzlétlas
to při milování
mák snodárný
jitřil explozi vůní
a my byli si blíž
než jin a jang
Snad pod nebesy
rozkvete magnolie
a vítr obarví
lesní tišinu
do perleti
Snad zítra
snad za tisíc let



V časové smyčce

Když tvoje plazma
vysvětila Amazonku
přísahala jsi
na palubní deník…
Zkapalňuješ figury -
stékají po šachovnici
obtěžkané esencí léta
a na dně zkumavky
vířící tekuté programy
mizí v tlamě vlkodlaka
rozťané širočinou…
Zavinut do opony
v tikajícím kontinuu
riskuji zrození
do tlupy vteřin
kde se vypařují
prvočísla…
Sproštěn viny -
krákorá havran
a já rozmixován múzou
myslím na Heloween
a vím, že na konci lasa
polapená dřímota
dojímá tě k slzám…
Kouřem z dýmky míru
vykouzlím smyčky
a oslovím tvé skráně
matným slůvkem
v bezčasí…

Snová vize

Spatřil jsem pět skleněných soch
mezi tříští ledového křišťálu
a každá posilovala vůli
najít sebe samu
až na tu pátou – ta elektrizovala
a dávala odvahu zemřít
Poznal jsem slovutného zlatotepce
s kamenným pohledem
co vysochal kovovou nábojnici
a pokřtil ji prachem z hvězd
Viděl jsem běsnění polibků
na tváři falešné hráčky pokeru
skrýš na paletě tarotových karet
osvětlovala cestu domů
a mně se tolik chtělo
skutečně BÝT



Bez zbytečných slov?

Jen ty - mocné Mississippi
zůstalo jsi mi věrné
v těch jedovatě nasládlých
chvílích u pramene zla
když ďábel s maskou anděla
promlouval ke mne

Jen ty - vrtošivá Saharo
bylas mi opojným nápojem
když hrdlo žíznilo
a oceloví ptáci zpívali
ukolébavku zatracených
malomocných duší

Tak tedy vyjdi červený obře
a ukaž svou tvář
tu, jenž jak velká čínská zeď
dusí mé myšlenky mdlé
pachutí kouřových clon
co signálů ze samotného
kosmického očistce

Poznám ještě někdy
jak hřeje slunce?
Probudím se snad jednou
s ústy u pramene říčky?
Pocítím tebe zavinutou
do rosou kropeného atlasu
bez zbytečných slov?


Plamenná

V plamenech zajizvila se křídla
a přání za proskleným oknem
vyvstávají jako rumělky ve snách
stráže obsadili poustevnu duše
já jen z lichotek lesních skřítků
jsem živ…

Jsou střelky absolutního zjevení
a energie je funkcí nicoty
figuríny z vosku v prachu věků
a nástrahy plamenných řečí
co okrové stěny tvůrčího vězení
Rolničky zvoní ti pod kotníky
a procesí havranů blouzní nocí
ve sněhové bouři dechem naváté
zmírám v rozsedlině
nebeských beránků…


Podobenství


Nalodit se na škuner se stovkou šašků
vymalovat holobyt tvých ňader do hněda
peřejemi rvát se o poslední pomazání
a porazit sekvoji do živoucí hlíny

Vždy když padám do víru tvých vnad
vzpomínky vadnou na bezkrevné tváři
tiše se v pápěří převalující budoucnost
zastihne tě nepřipravenou na konci světa

Pak jen dýchneš na sklo jinovatku kroků
poslední den králů ztratí se v mlze
smyslné vize jak kočka něžně našlapují
a tvá esence vysublimuje v rozmařilém tanci

Proč jen tvá šlépěj nepasuje do mé
proč jen se tak brzy stmívá
déšť smyl stopu kradmým úšklebkem
a zhrzelá sekvoj do oblak se dívá

Napříč zrozením pochodují vojáci
uprostřed ztracené bitvy v poli
a prchavý okamžik odezněl do větru
rozpustil bolest v mořské soli




Kamarádka smrt

Barevnou tuší rozpité dny
krášlí tvou krinolínu
lokajové zpití hrůzou
nad černou vdovou meditují
a karty šustí po politém stole
zrezivělá tvář strhla škrabošku
demaskovala strojený šarm
a kolem se smrtka potlouká
spí sporadicky
vždycky o slunovratu
voní granátovým jablkem
utišuje kouzlem a nevzdává to

nikdy…

Je zvyklá rodit se
na kokosových ostrovech
Je svolná chodit po jeřabinách
ujařmených ve sněhové kouli
křídly pelikána
Rozesmála už nejednu
bambusovou mrtvolu
na stvolech prostořekých
mužíčků z hlíny
kyne mi loketní kostí
a chrastí a chrastí
pomalu
ale jistě…



Mýtus o devatenácti verších

Na stránku s milostnými spisy
ukápl inkoust ze sépie
proklínaná past na romantiky
ovinula mne chapadly
a chřestýš coby tamburína
zachrastil do ouška slaměné víly
jejíž esence odkapávala
fialkovým podvečerem

Liány v pnutí do záře luny
plují na hřbetech zásvětních tvorů
a réva v pozdním sběru
korkem obemyká hrdlo
odlité z pískoviště titánů
na křídlech černých labutí
hudbou z říše živých dobrodruhů
omámených cestovní substancí
v košilích vzoru pepita
světem v zrnku prachu
spočinul můj kousek duše




Šibeniční balada


Smečka psů a štěkot o překot
žene lesem ve štvanici kořist
na dřevěná vrata klop a klopot
dlouhých nožů vzduchem svist

Prádlem zavoněly tvoje ruce
a šibenice tyčí se do nebes
Tam kde vyrvalas mi srdce
tam ať visím ještě dnes



Spíš

Utichly hlasy ze záhrobí
do oka spadla ti řasa
jitro již kohout ohlásil
topíš se v kaluži z červánků
však probuzení nepřichází

Opona spadla a je konec
vločka na dlaň snesla se
naděje jak růže povadlé
prochází se kolem tebe
však spánek halí vše
do plátna ze saténu

Vstříc nebi z ametystu
masožravá kytka pláče
šero s otevřenou náručí
rozpustilo padané listí
v záhybech z esence noci
přemohla tě můra noční
uspala tě navždy


Slova

Žhavým magmatem i rudnou žilou
kaskádou, peřejí i svatostánkem
promlouvají půvabnou silou
pak i něžně hřejí
slova…

Soustředěná na galaxii v nekonečnu
skalnatým pahorkem požehnaná
slibují útěchu
z motýlích křídel
a perutí rajky
slova…




Středověká


Rej kostlivců protančil sálem
a hraběnčiny komnaty zesmutněly
řeřavým uhlem zmalovaná smrt
vkradla se potají a rozmařile zívla
těžké kovové svícny popraskaly
a vyvanul svící horký žár

V podhradí líně zívou pacholci
a z nozder koní jde pára
šermíři chystají se na zteč
a olověná obloha potemněla
průvod šašků a dvory nakažené
bláznovstvím…

Suché pařezy pod mlžnou horou
jehličnany ojíněné ranním úsvitem
popravčí špalky zpité krví
a kat si vyrazil na projížďku lesem
blesk s hromem hrají symfonii
o jedné cestě blátem a lijákem
o šlechtičně s pětispřežím běloušů
jak prchá průvodem duchů popravených
a rej kostlivců dál tančí
gavotu



Pohrdám


Pohrdám slavnostmi
pohrdám hosty
kamennými pevnostmi
radostmi i skvosty

Pohrdám nadějí
pohrdám světlem
divokou peřejí
vodou i větrem

Pohrdám láskou
pohrdám sluncem
na tváři vráskou
začátkem i koncem

Pohrdám jednou pro vždy...



Prozření

Magnetický démon vyklonil se
z dalekých světů prosvětlených v mé hlavě
jižním pólem objal můj severní
dýchl na sklo a v mlžném oparu
imaginárním prstem na elektrickém pařátu
nakreslil pár křivolakých obrazců
a pak zmizel tak rychle jako se objevil
nechtěn, nežádán, nectěn, nepochválen…
Zanechal mne v pohroužení do hlubin…
Jak jsem jen mohl žít bez jeho požehnání?
Jak jsem jen mohl dýchat bez jeho paprsků?
Jak jsem jen mohl vědět bez jeho přízně?

Mořské obludy teď tají dech
a v šálku s medovým čajem topí se vosa
z lesa na kopci zbyl jenom mech
a do džbánku od vína padla rosa





Nebešťan


Já - nebeský poutník jsem na Zem spad
pak jsem si narovnal a uhladil zlámaná křídla
čumím ne sever, pak na západ, nahoru i dolů
je noc – nikde nikdo – to se dalo čekat
a ta zima – brr – jako někde v Kanadě
a pak táhnu dál páchnoucí ulicí

Kýčovitý trpaslík na čísi zahradě
kyne mi abych se už poroučel
hodím po něm sněhovou koulí
pak si odplivnu jak se patří
a táhnu dál páchnoucí ulicí

Přistály mi na hlavě odpadky
potom mně pokousal zaběhnutý pes
a z oken slyšet nechutné hádky
toť pravá hrůza, toť pravý děs
a já táhnu dál páchnoucí ulicí

Já – nebeský poutník jsem na Zem spad
ale příště až zase dostanu se do nebes
budu všem nebešťanům vyprávět co a jak
a kdyby snad nějaký popleta splet se
zakop a na Zem spad
pošeptám mu do slechů – dobře ti tak
jen si táhni dál páchnoucí ulicí




Neklidné neviditelno


Otevřel jsem bránu jsoucna
kouklo na mne neklidné neviditelno
kladu dlaň na tvé rameno
jak do prázdna bych mách
proplynul jsem neskutečným bytím
má horoucí dlaň promarnila šanci
uchopit tě v hlubinách
uchopit tě celou

Ukusuji z nádhery krystalické noci
nasávám tok čirých informací
zavinutými prostory vplouvám do klidu
až k počátkům všech konců
kde i ten nejjemnější dotek pospíchá
splynout se vším a s ničím
splynout s tím, co proniká

Neprostoupím už nikdy to tajemství
tíhy břemen, hoře duší, hlasů žádosti
oklamán světem, který zdá se skutečný
poznáním jeho prázdné podstaty
domáhám se posledního doteku
domáhám se umění

zkrotit to neklidné neviditelno…



Možná jsem


Možná jsem jen vášeň inspirovaná prázdnotou
uchvácená nemilosrdnou Cestou odnikud nikam
a přece zhmotnělou vizí
obcházející tu všude kolem jako stín
vrhající paralytické paprsky
do všech koutů tvého čela

Možná jsem jen tulák napříč bytím
zlomen ve své nepůvodní niternosti
pošlapán přepychem a zničen moudrostí
když rány po vpádu opravdovosti
bolí a už se nikdy nehodlají zacelit
přijde čas mizet a zase se objevovat
navzdory všem nadějím a předpokladům
vysíleným v pohybu ke křivolakým pravdám

Možná jsem jen nulový hybatel
dynamicky vyprázdněné existence
živoříc tvorbou krasodušných variací

Možná …
… ale možná taky ne








Rozervaná


Horizontem počmáraná
vertikálou rozervaná
smyslů zbavená
utíkáš k průčelí
kruhů a křivek
chtíc ztratit identitu
z kluzkých stalagmitů

Až vyjde čtveraté
slunce zjizvené
skvrnami temnot
zase obalamutíš
rozpitou žlutí
všechny světy
morové sloupy
kašny i květy


Pulzující Země


Spasit křídla Pegasů
uhladit pelíšky poletuch
za stínohrou z atlasu
malebný Fénix vyčkává
a v Kalahari zazvonil déšť
ten poslední v tomto
tisíciletí


Když do žil přitéká
zlatá krev až z Klondiku
a v tepnách líně tepe
majestátné Orinoco
poslouchej aortu
ve žhavém nitru Země
a pamatuj na příslib
listopadových rán
až půjdeš po hlavní třídě
až popluješ po hladině
Orinoca...



Piknik


V Babylonu našich tužeb
prostřeli jsme na trávu pro tři
mně, tebe a hosta z červí díry
a v rozpustilém bláznovství
hrst briliantů
hodili jsme do bláta
a pak nás spolkla tma
my toužili jsme
být tam a přece nebýt
osvobodit se
a přece trpět pod jhem bytí

A pak přišla ONA
neskonale vzácná bytost
tisíce světelných světů
ušla po kosmické dálnici
červánky skotačily
my pronikli její oči
a bylo jasné
že až Země rozkvete
záliv zlatavými paprsky
zalije slunce
však v duši zbudou odlesky
nejasného konce



Příště


Příště až před můj práh
položíš modrobílou květinu
nakreslím tichou noc v oblacích
a oko tygra v hlubině moří

Příště až najdu odvahu
vetřít se do vlčí smečky
pošlu ti rozzářený měsíc
oněmělý teskným vytím

Příště až opustí tě tažní ptáci
pošlu ti paprsky jitřenky
jak kouzlí radost novým ránem
a ospale tě burcuje k procitnutí

Příště až poznáš chuť ostružin
kouřovými signály vykřič
do světa tu starou zvěst
že jsme byli obdarováni
nadějí…



Proměň se


Proměň se v popel
než jitro proklestí si cestu
a vydej se hledat okamžik
ten jediný pod klenbou
zářící jako tisíce ohnišť

Proměň se v rampouch
a vydechni esenci polární noci
jen pokynout bílým liškám
aby dobrou noc ti daly
ve skrytu dob ledových

Proměň se v Boha
nemilosrdného jako strach
zhoubného jako požár
a čistého jako ledové sevření
v náručí prokletých uniforem
zavátých prachem
z komety vlasatice



Vrátím se



Vrátím se až naučím se
pokoře
zaklepu na tvoje dveře
až naučím se
milovat

do památníku napíšu ti
kolik sladkobolu
prožil jsem
a usměju se na tebe

možná i z nebe
z čista jasna
spadne anděl
a my mu zase
pomůžem nahoru...

... ale až přijde
čas



Dík tobě štěstěno


Kovové zvony
jako horské štíty
zvoní svěžím chorálem
a v šálku
saténový oblázek
čeká na tvou dlaň

dík tobě štěstěno
s modrýma očima
a něžnýma pažema
tisíceré díky
že se skrýváš

ohniště kdesi v dálce
voní vřesem
prokaž mi malou laskavost
a nepřestávej tančit
v rytmu plamenů


Naděje

Jen si tak mlčky sedím na louce
a tráva kolem mne
roste aniž bych chtěl

Jen si tak pozoruji povodeň
a divoká voda
kolem mne plyne
aniž bych si to přál

Jen si tak pohrávám s nadějí
že tohle všechno je šalba
a mámení
a doufám, že nenasytná naděje
zase umře jako poslední


Mlčíme


Ledovce jako brilianty
ovoněné polární září
promlouvají samy k sobě
mrazivým jazykem
a my tu oba rozjímáme
na rohu bezejmenné ulice
jen šeptat se bojíme
mlčíme…

Pralesy jako déšť smaragdů
topí se ve skvrně jaguáří
astra v rozbřesku
svítí na cestu
poplakává
v potlesku
mlčíme…




Protože jsi

Řasu na smaragdové orchideji
toužící po pozlaceném skarabeovi
ptáka v dešti růžových perel
hřejícího zelenkavými perutěmi
čmeláka opilého křišťálovou květinou
jen vášeň ukrytou v jeho sosáčku
medovou bublinu ve tvé výsostné vodě
vzhlížící k frakům komických tučňáků
obří sekvoj tyčící se do neznáma
jako vázu opředenou sítí křižáka
světlušky vábící oči se vší laskavostí
voňavé listopady a záhalčivé proudy
aleje kaštanů zvonící jakoby líbaly
a tisíce cest kudy nikdo nikdy nešel

Tohle všechno chtěl bych ti dát
ke svátku - nebo jen tak
protože jsi




Cítíš?


Slyšíš?
To vodopád růží
padá z nebe
Vidíš?
To rtěnkové děvče
obelhává svět
Cítíš?
To vůně pivoněk
line se zahradou
Ochutnáváš?
To karamel
stéká po tvých rtech
Ohmatáváš?
To plyšová hračka
touží po tvém dotyku
Myslíš?
Myslíš, že tohle
všechno je pravda
nebo jen zdání...?



Už není návratu



Dvě křišťálové studánky
světliny tvých hlubokých očí
jako měkké laserové paprsky
pročesávají temnoty dalekých galaxií
a hledí kamsi do hluboké dálky
odkud není návratu

Avšak blízko, jen blizoučko
kolem tvé duhové aury
kolo krutostí se točí
ruská ruleta se hraje
a s jakou vervou
s jakým zápalem
toť děs který hráči milují
až za hrob
odkud není návratu

Dva nadýchané polštářky
s tvým živočišným teplem
a ústřižek vlasů - to na památku
proč jen tak krásy čerstvých luk bolí
proč jsou k nám tak kruté
snad pochopím
až už nebude návratu


Avšak dost už bylo přetvářky
vždyť pohleď -
ta hrůza si jde krokem,
pomalu, rozvážně, klidně
protože nikam nepospíchá
nikdo jí totiž neuteče
a ona to ví, ví, ví ...
a už není návratu

Tvůj dech voněl po malinách
a mně nezbývalo než
ukrýt a utajit ty plody lesa
a pak vykřičet do světa
že nic takového jako JÁ
prostě neexistuje
nikdy neexistovalo!

Ale teď - zůstaň ještě chvíli
chci naposled nahlédnout
do studánky
pohladit polštářky
a ochutnat ty maliny
než se naplní tvůj osud
a ONA tě dostane
a už nebude návratu



Před koncem


Zdálky zazněl zvon
to smrtka kýchla
a snad ještě naposled
pták důvěrně zazpívá
žalozpěv na věčné
plynutí bez oddechu

Když staneš před koncem
a přichází přízraky
víš už svoje
stáváš se divokým zvířetem
miliony světelných let
daleko od tebe
vzlyká ve vychladlé náruči
dítě v tobě

Když slunce už nemá sílu vyjít
a zubatá se ti lepí na patro
je pozdě bdít, je pozdě snít
ale ty už víš, že není to třeba
přeješ si jen jediné
věčně spát





Malé pojednání o hledání


Kdybys všechny kouty psýché
poctil svojí návštěvou
i uzřel bys, že svět je odporný
jako myriády hadích doupat

Kdybys všecky říše ducha prohledal
a každého panovníka v nich poznal
pochopil bys navždy
kde marnost nad marnost se vzpíná

Kdo radu nad zlato hledá
jeho blyštivá naděje obrátí se v prach
a jeho pýcha ztracena bude
v rozkladu všeho plynutí

Kdo k poznání vzhlížet chce
znechucen ukončí pouť svoji
do žumpy zapomění noříce se
ni jedinou hlásku nevydaje

Kdo ke světu v očekávání vzhlíží
ten uzřiv nejprve zlaté tele
sám sebe poplácajíc po rameni
zadusí se jako plamen bez vzduchu

Kdo k duchu lne pln očekávání
nikterak lépe se mu nepovede
než že steré zklamání odnese si
do horečnaté nicoty všedních dnů

A přece nad tím vším ční Cesta
jež sama neskonalou nectností jest
neboť vidět ji není, slyšet taky ne
šelest po krůčejích tajemných poutníků
které provedla lůnem svým
dávno v nitru ledu zmizela
jako svist plachých terejů v dálce


Přece existuje Stezka
vzdálená a rovněž blízká
jejíž tajemství vyrvat nelze
prostá jako šplouchnutí vody
v průrvě Agkonských ledovců





V pětistupech


Rozplývá se v dálkách
libozvuk modrých houslí
vzpomeň si ještě naposled
je třeba projít
smutečním průvodem
v pětistupech…

V laguně tisíc konikleců
souzní se strunou napjatou
mezi mé JÁ a tvé TY
a pruhované bříško sršně
namaluji olejem mezi ramena
na srázy utíkající
v pětistupech…

Přitom snad ještě
nazveš jelena frakcí bohů
a pak mi pošeptáš
žes viděla sama sebe
jak se okukuješ ve zvědavé póze
vleže – kolem své rakve
kde smuteční hosté stáli
v pětistupech…

A tvoje čtyřspřeží táhnou koně
s nosdry plnými volnosti a tužeb
nic co by stálo za pozornost
už nevyhoví tvému přání: BÝT
a třeba jen tak
mezi svátečními hosty
v pětistupech…




O uchopení krásna


Vždyť popatři a pomysli
kdyby všechna ta krása
jen tobě patřila...
Nezabil bys ji pak ?

Nebo kdyby částečka
v moři diadémů
sama do ruky padla...
Neztratila by třpyt ?

Vem odvahu změřit
to napětí z krásna
jejím dosažením...
Nepocítíš prázdnotu ?


Óda na mámení

Šálek čaje z Jün-nanu
proud lahodného moku
pak potáhnout z mild doutníku
hustý kouř je závoj mé múzy
měkké paprsky z Edisonovy baňky
načechrávají krajky oparu ze smutku
a sladké mámení vůně opia
hostíme s rozevřenou náručí
náruživí

Moc listopadových listů z Brazílie
vítá prátele požitkářů všech věků
jménem Jeana Nicotta
a nádherná mulatka spletená
z provazců podzimní Havany
poskytne mi přesmutnou
slast probdělých nocí

Soudek moravské louky
dýchá temným vánkem z mé hlavy
vykročivší s Všudybudem
do ráje opojených individuí
pozvedám pohár přetékající Mámením
abych si vzpoměl na vílu
v příbytku z voňavého koření
z vanilkového poblouznění
a cest plných hřbitovního kvítí
Vzhůru do říše Dionýsovy!



Proroctví



Až jednou přijde tvá chvíle
a ty prohlédneš
uvidíš, že ty stáda
prapodivných zvířat
divokých to a ohavných tvorů
bloudících nekonečnou pustinou
nejsou ničím
ve srovnání s prudkým orkánem
proudícím neexistujícím oknem
do tvé srdeční komory

Pak uslyšíš hluboké komorní A
jak se melancholicky plazí
po žalem zbrocené lesní stezce
nesouc to nevyslovitelné poselství
o naší společné nevinně



Samota v modrém

Vášniví zastánci pochmurných vizí
soustředí své unylé bytování
do zahrad nebytí stísněných
nad ortely ohebné mohutnosti

Převýšení a štíty dovolujíc klam
navštěvujíc uštěpačné říše klidu
nahlížejíc do sadů z matoucích iluzí
roztroušen v pokolení stavů nejsoucích

Prodává se jako děvka na trhu
ten bytující podivín jménem Já
jeho neexistující tělo a o nic méně
existující duch

Není s kým rozplétat svazky lián
a není ským se prosnít strastmi
není proč nahlížet do
budoucích chvil
skrze kaleidiskop
tvých tužeb, které
ztratily prožitek bytí

Vyschnul pramen poznání
a za ním není už nic
tak jako na počátku
Naplnili jsme bludný kruh
a půjdem znovu a zase
do náručí nicující prázdnoty
zevšednělých dnů


Ebrieta

Až hodokvasové zavelí
nastane nové veselí
neotálejmeš aby
do soudného dne
netrval ten půst

Pijme a nemeškejme
třeba se i rozohnit
jen když to temno
na chvíli se vzdálí

Přistupte hodokvasové
přistupte k prostřené tabuli
neotálejte milí braši
neotálejte ni na chvíli

Tohle je naše štěstí
toto je naše parahlubina
nedotknutelná říše
nad kterou temně jasné slunce
nikdy nezapadá

Jak krásné a jednoduché jest
složit ruce v klín
a vydechnout ten poslední
nejslastnější výdech
celého života
ve svobodné náruči Bakchově




Volha 1943

Stopy vítr omyl stroze
na zasněžené Volze
dupot ocelových chatrčí
tluče v unavené noze
tu mi žena v šátku
granát nastrčí
sbohem zítřku
sbohem pátku
odjisti, hoď, lehni
tak dělej, k zemi!
nebo vstaň a zběhni
na frontě dobře je mi


Živelná

Připichuješ duše bez páteře
na zeď nářků
jak sbírku motýlů
a pak jen hrst květů pomeranče
vystřelíš do vesmíru
v raketě z pampelišek
a jinak nic, jinak vůbec nic…

Tvoji střelku bez kompasu
sezobl krkavec
a ve jménu krále
bivakujem
v pyroplastickém proudu
pohrouženi do nadějí
z mlhoviny v Lyře…

Ve stínu polárního kruhu
tak jako v pravěké kaldeře
myjeme si tváře lávou
a nebereme zajatce
pospi si v náručí leknínu
pak snad polehoučku
pochopíš
odkud berou sílu
sibiřští tygři
i šachové figury…



Odkapávající pampeliška

Zastavil se říčky proud
umdlela řasa na víčku
medová střelka
obchází vázu
v moři napětí
prosakuje celistvost

Nádraží zhroucených rán
přesazené v květináči
prostřené výbuchy ničeho
skleněný pocit
v peřině tvarů
bodá do očí...



Vlnění delta


propadají se do výšin
ty řetízky – vlny drahokamů
neprotestují
babí léta v tranzu
běhají ti po šíji
jako vysloužilí vojáci
a ty vytáčíš číslo
do sluje chiméry
zkus jen pootočit
lipovým bubínkem
pozorovat tlupy
prapodivných primátů
okem kondora
a tvářit se překvapeně
popadnout rogalo
vystoupat do nevědomí
pod šapitó z brokátu
diamantové hvězdy
snad pak dojít až
ku chřípí obra
zkus prostě jen
nemyslet..



Osud

Spatřil jsem v zrcadle visící svatozář
nikdo nikde - paličatý stíny
důležitě mlčely…
Přistál mi na rameni netopýr
co asi chce ten nekňuba
a já se cítil o pět metráků
hloupější…
Svitlo mi - za námi dveře
od věčnosti ukrývaly se
v záhybech univerza
zaklepal jsem - „jen račte“
zakrákoral Osud
vešel jsem do záhrobí
„Co tu chcete?“ ptali se
a tak sem to vyklopil…
Teď se svou novou
mosaznou pěstí
do pláště z bronzu
vyzvoním „bim“ a „bam“
a do snáře pro pokročilé snílky
přibude zase jeden příběh
s dobrým koncem…








Agnes aneb poslední člověk
Epická balada o 13. strofách se špetkou optimismu na závěr.

MOTTO:
Všechno jednou bude zapomenuto,
protože již nebude žijících,
kteří pamatují.“
(Pablo Kral)

Agnes se hříšně uvelebila
do sluncem prohřátého písku
jedné z bezejmenných pláží
a chtěla všechno, všechno
hodit za hlavu

slastný spánek přikradl se náhle
spletený z podivuhodných
chuchvalců blažených snů
propletených to lián podvědomí
hebký vánek přicházel od moře
a čechral její kaštanové vlasy
a od mořské hladiny
vanula do jejích snů
miliardy let stará melodie
houpavě se nesoucí
na pomíjejících vlnkách
nezměrných vodních ploch

A ta melodie vyprávěla
legendy o heroickém hrdinství
mořeplavců a dobyvatelů,
kolonizátorů a osadníků
a nově nalezených ostrovů

A ta melodie promlouvala…

„Agnes – ty, poslední z posledních,
ty, s níž zmizí již brzo
všechny lidské činy
a veškerá lidská existence,
ty, která tak dobře víš, že jednou
nezbude po vás lidech ani stopa,
ani prach ani jeho nejmenší mocnina,
i ty - odívaná do tolika vznešených slov
zmizíš v propadlišti dějin
a všechny tvoje chvíle
odplynou do prastarého ticha
a to prázdnotou těhotné ticho
už nikdy neskončí.“

I uslyšel ve větru ta slova
jak varovně ševelila je
ta vodnatelná ústa
starý hustý pralesní porost
lemující písečnou pláž

A ten prales věděl, že Agnes
znala ta slova tak důvěrně
jako matka zná svoje dítě
jako švec zná svoje kopyto
a kovář svoji kovadlinu,
jako zmije zná svoje úkryty,
a že Agnes by ani v tom
nejhoroucnějším snu
nedopustila se jimi znepokojovat.

A ten prales prorokoval…

„Agnes – ty, poslední z posledních,
tys věděla, celý život jsi věděla,
že přece není otázky zda, ale kdy,
že všechna květnatá slova povadnou
a všechny smělé činy vyblednou
tváří v tvář tvému konci, jenž
se od tebe vpravdě nevzdaluje
rychleji než se přibližuje.“

I uslyšela ta prapodivná slova
hromádka oblázků,
která snad od úsvitu věků
právě tady ležela -
právě u hebkého obočí
a větrem ošlehaných tváří
spící dívky

A ty oblázky prozpěvovaly…

„Agnes – ty, poslední z posledních,
věz, že i nás kameny podivně vzrušují
i znepokojují tvé jisté nejistoty.
Vem na pomoc srdce svoje
a měj navždy mysl klidnou,
vždyť přece jistotu máš,
že konec všech konců
snímá z vás živoucích to strašné
břemeno odpovědnosti za vaše činy
a vědomí neodvratného a definitivního konce
odlehčuje vážnost vašich chybných rozhodnutí –
dává jim zmizet v nekonečné časovosti vesmíru.
Všechno jednou bude zapomenuto,
protože již nebude žijících,
kteří pamatují.“

A tu pojednou zbloudilá vlna
moře, jenž právě bouřit počalo
celou svojí silou vzedmutou
umírajícími již božstvy
prázdnými již slovy
zasáhla snící dívku
přímo do srdce

A Agnes se probudila
a poznala nade vší pochybnost
že zůstala sama na planetě
z jejíž lůna se kdysi
všechno živé zrodilo

A Agnes pozvedla ruce svoje
a napjala tělo jako luk střelce
a vyrazila ze sebe jekot a jásot
poskakujíce po písku jako pominutá
oslavujíc to nebetyčné štěstí
a vykřičela ze sebe ty věty…


„Já – Agnes, poslední z posledních,
já, s níž zmizí již brzo
všechny lidské činy
a veškerá lidská existence,
já, která tak dobře vím, že jednou
nezbude po nás lidech ani stopa,
ani prach ani jeho nejmenší mocnina,
i já - odívaná do tolika vznešených slov
zmizím v propadlišti dějin
a všechny moje chvíle
odplynou do prastarého ticha
a to prázdnotou těhotné ticho už neskončí.
To ticho už nikdy neskončí…“