ŽIJ

Zapřela hlavu v modravé klenbě nebe,

snad setřít chtěla rozvířený dech,

zkoušela světu z dlaní hádat,

kroužila letokruhy zmýleného světa.

Na střepy nejsi poprvé,

když skloňuješ se v pádech,

vyřezaná pokoušíš se skládat,

láska není jednoduchá věta.

 

Tmou vykrojená do očí,

naděje cukrovím Ti zavoněla,

po mléčné dráze pošlapaná

polibkem růže mezi trny,

samota slepý výpravčí,

nedovol víře, aby kameněla,

půlnoční renetou půlená,

pokládáš srdce mezi runy.

 

Modlíš se za mrtvé vzkříšení,

zapomínáš sebestín své duše,

osleplé oči krmíš tmou,

pod patou zapomínáš světlo,

pro rokle opouštíš nížiny,

čas vlaze slzou kluše,

otěže spoutává samotou

v posledních dotecích léto.

 

Budem a nebo nebudem,

papily paprsků prstů

rozlomý tělo v chléb,

napij se z mých vah krve,

nejtěžší smír váže se s osudem,

když do úst se položíš Kristu,

zrno prý oddělíš od plev

a budeš jako prve.

 

Opřela o mne polibek vlahého deště,

v očích se topila s veškerou pravdou světa,

které doposud neporozumněla, nebo snad nechtěla,

nabídl jsem jí den a ticho,

to ticho, které propletené usíná v městě

dvou milenců, kteří znají křehkost bytí léta,

a přesto se jí podivují docela,

to třepetavé nestálé ticho, ticho

 

v pootevřených ústech světa, které křičí

 

ŽIJ!