Návštěvnost
CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ
CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ
CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ
jako kluk
jsem kamarádům záviděl
jejich táty
hráli si s nimi
leccos je naučili
třeba otloukat píšťalky
nebo stavět draky
ten můj mě naučil jen jedno
neplakat
když dostanu ránu
od té doby se rozpláču jen zřídka
nestačím-li uhnout pohlazení
jako kluk
jsem kamarádům záviděl
jejich táty
dnes vím
že závidět měli oni mně
když mě nezlomil můj táta
už se to nikomu
nikdy nepodaří
Praha, 10.3.15
https://www.youtube.com/watch?v=9qG4WgJ84Lc
Komentáře (61)
Komentujících (19)
Doporučit
Tiskjako holka jsem holkám záviděla tátu, ten můj byl jen v hospodě...
14.03.2015 19:23:05 | básněnka
svého dárce spermie neznám... ani tu, co ji přijala...
můj táta někdy běsnil a máma vždy byla v ústraní, protože za to mohla...
a já??
nikdo z nich mi nikdy moc nevěřil, ale já sobě ano... táta za mnou stál a máma se bojí... jooo, jestli já nejsem vrah :-))
závidět neumím a upřimně se pohlazení nebojím, protože je lepší než bolest a tak se lísám... a hladím a hladím...
předsudky mi kdysi děsně bolely, ale vyrostla jsem z toho... a jestli má ta minulost tak velkej význam, tak ti stejně vím, že ta moje holka mámu i tátu má... a že někdy chybujeme, ano přiznávám i jí... :-)a budu hladit a hladit ty děti, co jsem k sobě navázala... a ještě si i vážím a to i sama sebe... a že si někdy dost lezu na nervy :-)))
nezlomili mě... a jestli se to někomu podaří, tak jen a jen mně... což snad ne... oni necítili nic a já mnoho a i to špatný mi vlastně pomohlo... .-)))
14.03.2015 01:19:46 | zelená víla
Krásně se to čte :-) Díky za takto otevřenou zpověď, je v ní síla opravdovosti a nakažlivé radosti ze života, který je takový, jak s ním především my sami naložíme... :-)
14.03.2015 10:59:18 | Amonasr
Promiň mi upřímnost, ale tohle je hrozná hovadina..
Měl sem v životě možnost zažít obojí a z díky tomu můžu soudit..
Můj biologický otec byl alkoholik a agresor..
Naproti tomu můj otčím je úžasnej člověk a dosmrti to pro mě bude táta..
Člověk kterej mě naučil otloukat ty píšťalky a pouštět draky..
A člověk kterej mi dal jako nejstaršímu povinnosti, ale zároveň důvěru..
A po splnění povinností jsem od něj dostal všechno co si mohl dovolit..
Ve dvanácti jsem měl motorku na kterou přes půl roku šetřil..
Ale nejvíc co mi dal byla ta důvěra..
Když jsem končil osmou třídu ZŠ tak jsem se vyjádřil že si chci o prázdninách udělat vandr po Šumavě..
Máma z toho byla na prášky ale táta mi řekl ať si to užiju..
A do toho se ozval můj nejmladší brácha že chce jet se mnou..
A můj táta nás odvezl na nádraží, a bylo..
Mě bylo 12 a bráchovi 8..
Podotýkám že to bylo v roce 88..
Tedy bez mobilů a podobnejch vymožeností..
Ale táta mi tenkrát dal to něco, co už mi nikdy nikdo nevezme..
Tu důvěru..
Že se o bráchu postarám a že se vrátíme živí a zdraví..
Nic víc mi dát nemohl...
Ale čím jsem starší, tím víc oceňuju to, co pro mě tenkrát udělal..
12.03.2015 20:47:24 | Joe Vai
Díky Joe za pěknou repliku, v níž ses podělil o své životní zkušenosti. Je z toho vidět, jak jsou tátové pro kluky důležití. Můj expřítel také vyrůstal v rodině s nevlastním otcem, který je hrozně fajn chlap, dokonce má k němu možná právě proto ještě hezčí vztah, než ke svým dvěma vlastním synům, a dodneška se s celou rodinou rádi vídáme, když je příležitost, a kdykoliv je to možné, tak si i v lecčems vzájemně kamarádsky vypomůžeme. Mého expřítele by nikdy nenapadlo ho nepovažovat za svého pravého tátu, ten biologický je mu naprosto ukradený. Ta zkušenost je s tou Tvou velmi podobná.
Jen mi trochu uniklo, co v Tvém vyprávění svědčí o tom, že ta moje báseň je hovadina. Je samozřejmě na každém, co v tom vidí a jak to čte, je v tom víc vrstev a možných výkladů a nemám s tím nejmenší problém, pokud to někdo vnímá jinak, než já, či se mu to nelíbí, jako Tobě. Pokud Tě ale vytočil ten závěr, což předpokládám, tak s tím jsem do jisté míry počítal, že to může u leckoho vyvolat odmítavé reakce. Zkus to ale třeba číst jako jedovatý sarkasmus a možná se ti to vyloupne jinak. Pokud to jde, tak rád dávám do svých textů provokativní nebo nejednoznačné významy, aby to nutilo k zamyšlení. Takže i za to Tvé Ti děkuju, protože to je přesně ten důvod, proč píšu – ne aby mi všechno každý jen odkýval… ;-)
13.03.2015 01:11:04 | Amonasr
Ok.. čestný pionýrský, že už nikdy nebudu psát komentáře po sedmi pivech.. :D Asi jsem to fakt včera nějak nepobral..
13.03.2015 15:59:37 | Joe Vai
:-D Vždyť jsi to napsal hezky :-) A já polemiku, když není vedena nějakou osobní záští, což vím, že u Tebe nehrozí, vždycky vítám, protože tím to dílko aspoň ožívá, nutí k zamyšlení i jiné. Já bych v tomto případě klidně polemizoval i sám se sebou ve stejném duchu jako Ty, ty úhly pohledu můžou být různé a je to jen dobře. Takže alespoň u mě se na čestný pionýrský vykašli, budu rád, když budeš komentovat a klidně i oponovat kdykoliv, já to fakt neberu nijak úkorně a občas potřebuju vyprášit kožich jako každý, to neškodí… ;-))
13.03.2015 16:39:06 | Amonasr
Mít tátu tyrana, despotu a ještě s jinými hnusnými vlastnostmi, je pěknej průser.Jako dítě tomu nemůžeš uniknout, prostě rodiče a ani svoje děti si holt vybrat nemůžeme.Mě syn dělá velkou radost, a možná, že to je právě za mého tátu, na kterého moc hezky nevzpomínám.Líbilo.
12.03.2015 18:05:07 | Jeněcovevzduchukrásného
Díky za takovou reakci, koneckonců o svém tátovi už jsi tu leccos zveřejnil, takže moc dobře vím, o čem píšeš. Nejvíc mě ale těší poznámka o Tvém synovi – je moc fajn, že se mu snažíš dát to, co Tobě samotnému chybělo, a že se Ti to i stejně vrací. Kéž by to platilo i v jiných případech :-)
13.03.2015 01:12:03 | Amonasr
Jo, je to tak, děkuji :-)
16.03.2015 16:01:24 | Jeněcovevzduchukrásného
Moc gratuluju, milý Amonasře, to je zase jeden Tvůj kousek, který poputuje do oblíbených.
(Co je umění? Něco, co mě dokáže chytit pod krkem a držet tak dlouho, až lapám po dechu. Povedlo se.)
A dik za připomenutí Knoflíkové války, dusím v sobě další vzlyk...
12.03.2015 08:51:23 | Pamína
Děkuju, milá Pamíno, vážím si Tvého přijetí :-)
Když jsem si pustil ten klip z Knoflíkové války, viděl jsem v tom i své dětství, tak jsme ho skutečně ještě v 60. letech na ulici žili, se všemi těmi bitvami, dobrodružnými výpravami, rošťárnami atd. Uvědomil jsem si, jak strašně se tohle asi od té doby proměnilo – úplně jiný svět, za tak krátkou dobu. Změnil se nám před očima a já vůbec nepostřehl, kdy k tomu došlo. Jsou dnes děti šťastnější? Co to je v historii pitomé půlstoletí…? :-D
12.03.2015 10:41:16 | Amonasr
Taky mi to připomnělo mé dětství na vesnici :-)
Děti jsou určitě šťastné, možná se spíš my divíme, že vůbec můžou žít tak radostně, když nemají, co jsme měli my. Šťastné... co to vůbec je za kategorii? I my přece byli občas nešťastní - a možná já byla zoufalá ze ztráty gumového panáčka z pouti úplně stejně, jako třeba když si někdo rozbije play station :-)
12.03.2015 10:46:59 | Pamína
To jsi mě uklidnila, že děti jsou stále jen děti, plné emocí - těch šťastných, i těch druhých, bez nichž to taky nejde :-) To jen já nechápu, jak můžou být bez těch praků, opékání brambor ve žhavém popelu, zemljanek, důlků na kuličky atd. - ony by asi nechápaly, jak jsem já mohl žít bez playstationu nebo chytrého mobilu. Tak to má asi být. Vzpomněl jsem si právě na dědův vykulený a naprosto nechápavý výraz, když jsem před něj poprvé postavil cívkový magnetofon, nahrál ho na mikrofon a on se z něj uslyšel. Měl jsem z toho jeho nejapného výrazu ohromnou srandu - dnes už jsem pro srandu asi já sám... ;-))
12.03.2015 10:58:22 | Amonasr
Psychické utrpení nést bývá těžší než to fyzické.Děkuji, že jsi ji napsal.úsměv.z.
12.03.2015 00:06:29 | zdenka
Dobrá poznámka, naprosto s tím souhlasím. Děkuji, Zdeno :-)
12.03.2015 10:39:45 | Amonasr
No, většinou si u tebe moc nepočtu, tohle je ale na tvůj obvyklej styl psaný jinak. A funguje to.
11.03.2015 23:16:31 | Jan Voralberg
Dík ;-)
12.03.2015 10:39:19 | Amonasr
Obdivuju, že dokážeš takhle drásavé téma přenést do básně tak syrově a nepateticky! V našich končinách je bohužel stále aktuální, i když se snad, chválabohu, v přístup k výchově mění. Pořád kolem sebe ale vidím rodiče, kteří považují facku za normální výchovný prostředek...
11.03.2015 23:14:10 | Aida
Děkuju za rezonující komentář :-)
12.03.2015 10:38:57 | Amonasr
Josefe, děkuji za to, že Tě mohu číst a nejvíc za Tvé ušlechtilé srdce.:-*
11.03.2015 22:20:10 | Malá mořská víla
Díky, Gabrielo, za takové přijetí :-) Však ta ušlechtilá srdce, včetně Tvého, jsou tu ve velké převaze ;-)
11.03.2015 22:59:26 | Amonasr
pravdivé a časté... než takového, raději žádného...
11.03.2015 20:27:43 | Perseus
Pro dítě poněkud složitější dilema... ;-)
11.03.2015 20:50:07 | Amonasr
básně s moralitami mě obvykle nudí - ne tak ty tvé, cítím z nich, že jsou
pravdivě žité..:-D
11.03.2015 20:25:59 | Frr
Díky, Jiří :-) To je strašné slovo - moralita :-D Já vím, že s těmihle věcmi tancuju na hraně, proto se mi nikdy u toho moc nechce do komentářů, neboť ty z toho tu moralitu vždycky neomylně udělají. Ale nedokážu se tomu nějak ubránit i přesto, že pak mám ze sebe sám smíšené pocity - cítím totiž, že autor jakýmikoliv vlastními stanovisky a výklady textu vždy jen ublíží... Proto přece píše poezii, aby to bylo mnohovrstevnaté a víceznačné, včetně skrytých vrstev i významů... ;-)) Njn, vždycky je něco za něco :-D
11.03.2015 20:49:39 | Amonasr
:-DDD
11.03.2015 21:40:33 | Frr
Tak se mi z té básně udělalo nějak smutno. Snad i proto, že je tak krásně napsaná.
11.03.2015 19:51:31 | danaska
Děkuju za krásný komentář :-)
11.03.2015 20:06:59 | Amonasr
Co tě nezabije, to tě posílí... Ovšem za jakou cenu? Tady se mi zdá, že byla možná nepřiměřeně vysoká...
11.03.2015 18:39:03 | AndreaM
Ano, taky to tak cítím... Pokud jde o cenu, ta v podobném případě bohužel není tržní (tedy smluvní), ale direktivní (tedy diktovaná nesvobodným postavením dítěte). Dítě téměř nemá volbu, resp. může vybírat jen ze špatných a ještě horších řešení, navíc má obrovský citový hendikep, protože zpravidla miluje i toho tyrana (a zároveň ho nenávidí). Je mi hluboce líto všech dětí, které se ocitají v podobné situaci a přeju jim, aby je to v posledku vždy jen posílilo. I když si nelze zastírat, že to ve skutečnosti může někdy dopadnout i jinak... P.S. Chtěl jsem se vyhnout zaujetí vlastního stanoviska, ale nějak se mi to zase nepodařilo... ;-) Možná je to tím, že zrovna včera jsem se doslechl o čerstvém případu dvanáctiletého kluka, kterého škola nechala po strastiplných tahanicích soudně odebrat krkavčí matce, protože už byl na pokraji sil, nedostával najíst (váha okolo 40 kg), v létě prý dokonce jedl na loukách kořínky a broučky. A přitom se odebrání na pozorování a zotavení údajně vehementně bránil. Je to sice něco jiného, ale...
11.03.2015 19:39:01 | Amonasr
Tuším, že to je tzv. Stockholmský sydrom, ta závislost týraného na svém trýzniteli, že? Ten případ, co popisuješ, z toho jde člověku přímo mráz po zádech a vhání to slzy do očí…
Dítě z toho možná může vyjít v určitém směru posíleno, ale rozhodně není co závidět. V mnoha ohledech je ochuzeno a svůj kříž si povleče s sebou celý život. Nedostatek lásky a něhy si může časem vybrat svou daň v tom, jak ono samo bude zase přistupovat k druhým, ke svým dětem… Nemluvě o tom, co to udělá s jeho vlastním sebevědomím a přístupem k sobě samému…
12.03.2015 16:57:00 | AndreaM
K tomu nemám co dodat. Je mi úplně stejně ouzko, jako Tobě, když se s něčím takovým setkám, byť třeba jen z doslechu, to se strašně špatně poslouchá… Naprosto mi mluvíš z duše se vším, co píšeš – navíc jsem zase o něco chytřejší, pokud jde o název toho syndromu, to jsem nevěděl, že to má tohle jméno :-)
13.03.2015 01:13:31 | Amonasr
....vyjádřila bych to úplně stejně jako Ilka,hodně silné.....
to když člověk zvládne nést to svoje...leckdy se nedá uhnout,i kdyby
člověk chtěl,ale musí se tím projít....Ji.
11.03.2015 16:28:34 | jitoush
Děkuji za zamyšlení – je mi jasné, že právě Ty v sobě máš onu vnitřní sílu, kterou bych přál každému... :-) Tentokrát nebudu reagovat nějakou vlastní replikou, chtěl bych to nechat z mé strany maximálně otevřené - přál bych si totiž, aby se každý zamyslel sám za sebe a třeba i jen pro sebe nebo dokonce nad sebou... ;-)
11.03.2015 17:10:10 | Amonasr
.....když člověk zažívá něco nepěkného v dětství,tak to pokaždé zanechá stopu...jen,někdo v sobě najde sílu čelit tomu a přeměnit to, někdo
se v tom "utopí" a někdy ,bohužel, dál přenáší to prožité na ostatní,opakuje
to samé....Pamatuji se na příběh dívky,která sama o sobě chtěla odejít
do dětského domova,protože bylo nesnesitelné a poškozující zůstávat
u rodičů....stala se lékařkou....ale stopy tam uvnitř jsou...
11.03.2015 20:53:12 | jitoush
Naprosto s Tebou souhlasím, sleduju to často i u autorů uměleckých děl, jak hluboce jsou poznamenáni nejrůznějšími prožitky z dětství a jak se to pak celou tvorbou různě prolíná. I v reálném životě to tak funguje. Ten Tvůj příběh lékařky mě zaujal, to musela být obrovská vnitřní síla, když se tak sama dokázala rozhodnout, umím si představit ten nelidský zápas uvnitř sebe sama - hotová osobnost už v dětství, to by byl panečku román. Ještě tak mít sílu to i číst. A stopy? Všude kolem nás... ;-)
11.03.2015 21:04:44 | Amonasr
....Taky jsem tu dívku obdivovala,dobře se učila,věděla ,co chce,
na vysoké ji podporovali z nějaké nadace vrámci vzdělávacího projektu.
Měla sestru,se kterou odešly společně,ale ta všechny okolnosti dost
těžce nesla.I když jí sestra podporovala,tak tam byl alkohol,drogy a tak.
Taky obdivuji,že se někdo takto umí "poprat"s životem,ve kterém jsou
už ve zranitelném začátku takové překážky.Prostě asi vyspělá duše...
11.03.2015 21:12:39 | jitoush
Ty nejfantastičtější příběhy stejně píše sám život. Když navíc mají šťastné rozuzlení, je to ta nejkrásnější četba… Kolik je kolem nás takto pozoruhodných lidí, o kterých to často ani netušíme :-)
11.03.2015 22:57:07 | Amonasr
Kdybys našel kurs na otloukání píšťalek, ráda bych se připojila.
Draka umím...papírového...co lítá...i akustického ...po tom zas lítaj lenivé děti :)
11.03.2015 14:51:41 | MARKO
:-D tak to je asi jedna z mála věcí, kterou bych možná ještě manuálně svedl. Ale zkusil jsem si to vygooglovat a ejhle! Našel jsem krásný názorný návod: http://www.hobby-info.cz/art.php?id=pistalka Pamatuju se, že nám na to stačil prut a rybička za korunu. Ideální je vrba, možná jsme to dělali i z lísky, ale na to bych už nesázel :-D Důležité je právě to pečlivé jemné otloukání, aby se kůra nepoškodila a pěkně se dala ze dřeva vcelku stáhnout a nasadit zase zpátky.
Draka jsem si snad také jako kluk uměl sestrojit, ale to už bych tedy zaručeně nesved. Tak to jsi fakt dobrá! :-D
11.03.2015 15:30:23 | Amonasr
Děkuji. To je skvělé.
... neumím najít správný prut ...
11.03.2015 15:42:01 | MARKO
Vrba, to je ten obrostlý pahýl, jak na něm sedávají vodníci u rybníka nebo u potoka http://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2011/07/Josef-Lada-vodn%C3%ADk.jpg Hlavně ho nechoď řezat v lodičkách, ať do toho potoka nesklouzneš, voda je ještě studená... ;-))
11.03.2015 17:09:00 | Amonasr
neumím přesně popsat svůj pocit z ní.. ale ta linie, je taková ze života, opravdová a to se mi moc líbí..
11.03.2015 12:55:04 | Amelie M.
Děkuji za tu opravdovost – o tu mi jde především... ;-)
11.03.2015 14:28:52 | Amonasr
tak to mě jen těší, že jsem tě potěšila :) jinak tvůj doprovodný klip mi připomněl můj oblíbený.. https://www.youtube.com/watch?v=qmXMA34CeoQ
11.03.2015 14:34:07 | Amelie M.
To jsem neznal, to je dobrý! :-D Akorát nevím, jestli je dobře nebo ne, že jsme z toho už vyrostli... ;-))
11.03.2015 14:41:19 | Amonasr
jak vidíš, dá se ještě v čase snadno vrátit :)) do toho ještě dorosteme, neboj! :))
11.03.2015 14:43:39 | Amelie M.
:-D Budu Ti tedy věřit – fakt ale nevím, jestli se mám na to těšit anebo se naopak děsit už teď ;-)) I když z puberty jsem vlastně úplně nevyrostl a už se mi to podle všeho asi ani nepodaří... :-D
11.03.2015 15:28:46 | Amonasr