Sedím a píši jen tak co mě zrovna napadá

Klep, klep, klep, ještě to zde doklepu, však jen z Tvojí pomocí,
oprátka je zbytečná, čas můj uletí i tak, jako rychlý pták.
No, spíše jako blesk, jako rychlost světla,
do lidí život buší jako nová metla.

Šlech, šlech, šlech, a jen vystrčíš hlavu z mušle na Svět,
a hned tě šlehnou po prdeli, a pak zas, a zas, pak chvilku klid,
a pak znova šup, a jsi zase bit.

Óóóm, óóóm, óóóm, už dost bylo nářku, chci Dalajlámu za brášku,
Budhu, a jeho osvícení, Ježíše na kříži, právě jsem v Paříži,
a dole lidi jako mravenci, jen mít odvahu,
na svojí popravu.

Fííí, fííí, fííí, jedu dolů, výtahem, raději,
to kdyby přišla na schodech odvaha, ne, ne, vždycky může býti hůř než je,
jsem taková povaha, nevzdávat se a bojovat, do posledního dechu,
jau, jau, teď mě něco hryzlo, v ruce držím blechu.

Francouzkou?, cizinců je tu dost, španělskou?, projdu bránu nebeskou?
A co blecha?,kde pak asi je?, to neví nikdo, a ani my nevíme kde budem,
až nás smrťák skřípne mezi prsty, jen doufat, věřit, že tam bude klid,
a nebudem, nebudu, tam bit.