Až na rozcestí ticha...

Rozpínám se pod Tebou

do obrazu touhy

ohraničená

  stínem Tvých očí...

Tvůj  pohled

rozkvetlý  ke mě

padá dál než ke mě

a plyne podél

mého středu

  až na rozcestí ticha...

....tam naslouchám 

dechu hvězd

uprostřed průzračné noci

a stále víc se zaplétám

do příliš blízké blízkosti

 rozpínajícího se objetí...

Hledím do očí tmy...

...ta zdá se být

ještě blíž než Tvůj vzdech

i když po něm mi zůstává

na jazyku jen pachuť

sladce lepivých rtů
která se pak zároveň

s Tebou ztrácí

  v okamžiku věčnosti...