zrnka písku

červené, nehřeje
oblázky z mraků padají na tělo
zkřehlé prsty mrazem
lákají větrem slovům okřídlených
ptáků zpěv a táhnout dál
ostnatý drát chytá se do perutí
a na břehu moře bílá pláž
v písku tvář otisklá
bulvárem
bezvládné mládě zabito
klesá na naše hlavy
za zrcadlem lidé, kteří necítí už
doteky milenek
nežné v hnízdě chmýří
vítr odnáší
neměnné období
věčné jaro a šepoty:
jsi muž