TVÁŘ
TVÁŘ
TVÁŘ
ještě mi nebylo čtrnáct
na první návštěvu do léčebny
přijela po dvou měsících jen máma
táta neměl čas
nerozuměli jsme si
měl jsem ho ale rád
láska mi tenkrát dala poznat
jak nelítostně umí rvát vnitřnosti
když křivdami dodělává
má bolest
se vepsala do tváře jemu
mnohem později
nikdy nepochopil
Praha, 8.9.2016
https://www.youtube.com/watch?v=ItR2e-Iydns
Komentáře (35)
Komentujících (12)
Doporučit
TiskZe života a doST tvrdá... je o čem psát, jen se někdy těžko hledají slova, která trochu změkčují tóny, aniž by zkreslovaly skutečnost...
16.09.2016 19:31:49 | aravara
Děkuji za vnímavě výstižnou reflexi, Jardo :-)
16.09.2016 23:48:36 | Amonasr
Silné v mnoha vyzněních...
16.09.2016 19:14:20 | A42
Děkuji za přijetí :-)
16.09.2016 23:45:09 | Amonasr
AMONE..TVÉ ZASTAVENÍ JE DOJEMNÉ JAKO SMÍRČÍ KÁMEN V LESE... ST***
13.09.2016 16:47:12 | Frr
Díky za Tvé dojetí, Jiří - je jak hojivá mastička na vysušenou jizvičku :-D ;-)
13.09.2016 17:15:09 | Amonasr
Jizvy nikdy nezmizí a to je mi líto.
10.09.2016 23:56:06 | klaun
Díky za srozumění, klaune :-) Každý je někde máme, vlastně dotvářejí i naši osobnost - a chlapům jizvy často i sluší, ovšem až po zahojení... ;-))
11.09.2016 11:47:26 | Amonasr
Dokud žijeme, umíráme vícero smrtí - ta poslední přitom není nejhorší.
10.09.2016 04:21:34 | Iva Husárková
Bezva dovětek - díky za něj :-)
10.09.2016 13:04:42 | Amonasr
Smutné a kruté. Jizvy na duši. Vzpomínky na něco tragického. Nikdo je nemá rád. (Ale třeba někdo jiný nás pro ty jizvy může milovat?) Nejde napravit, co se stalo. I kdyby nás to rozervalo. Je mi to líto. Objímám Tě.
10.09.2016 04:07:04 | Iva Husárková
Díky, Ivo - když už táta není, tak mu snad neublížuje, že ho tu občas přetavuju (někdy více a někdy méně zastřeně) do veršů ;-) A pokud to odněkud vidí, tak už se určitě dávno chytil za nos a ví, že láska může být i trpká, stále je to ale láska. A může být i hlubší, než ta uměle přeslazená :-)
10.09.2016 13:04:17 | Amonasr
Představy ztvárněné do podoby veršů dávají našim citům konkkrétní podobu. Myslím, doufám, že v době naší smrti se nám vyjeví všechny souvislosti, které nám za života unikaly, nebyli jsme si jich vědomi, či je záměrně přehlíželi. A pak pochopíme... komu jsme ublížili, komu pomohli. Ta hořká příchuť velké nespravedlnosti zůstává živým. Čestla jsem různé knihy. že při umírání, kdy už je člověk jednou nohou na onom světě, se setkává s těmi, co odešli před ním. Kdoví? Halucinace odumírajícího mozku? Možná, že v tom, že nevíme, je naděje. U mě se postupem času hořké příchutě stírají a přichází smíření. Možná tohle bude znít blbě a nerada bych, abys to špatně pochopil - jestli sis Ty takového tatínka nezasloužil, pak on Tebe ano... pro Tvoji lásku k němu, přes tu bolest, přes to všechno. Mám Tě ráada, mon ami.
10.09.2016 14:07:41 | Iva Husárková
Krásná slova, Ivo, a vůbec nic nezní blbě, děkuji ;-)) Každá těžká zkušenost, kterou si člověk v životě projde, ho může zlomit nebo ho naopak motivovat, dodat mu houževnatost apod. To si vybíráme každý sám, čemu dáme přednost nebo na co nám stačí síly. Nežehrám na stinné stránky svého dětství a nehledám v nich příčiny a alibi svých pádů, omylů a chyb, jako to dělají mnozí, podle mě ke své škodě. Spousta dětí to měla a má mnohem těžší a já ve srovnání s nimi měl vlastně ohromné štěstí na úplnou rodinu a dětství bylo šťastným obdobím mého života i navzdory některým křivdám, ale kdo je nezažil. Myslím, že člověk by neměl nic vyčítat osudu, ale brát ho jako něco, co mu bylo dáno do vínku, aby se s tím nějak popral. Jak to uchopíme, to už totiž můžeme ovlivnit - jsem principielně pro pozitivní přístup ke každé situaci, nevzdávat nic předčasně. S odstupem většinou zjistíme, že vše mělo svůj smysl a i když nám to něco vzalo, dalo nám to zpravidla ještě víc :-)
10.09.2016 15:04:01 | Amonasr
Že jsi nezahořknul a máš pozitivní přístup k životu, že Tě to zlé posílilo, máš rád lidi, dokážeš se radovat a těšit, jsi moudrá, nádherná čistá bytost, mám z toho takovou radost... že se mi chce běhat dokolečka po stropě... já ti nevím, ale Tvá slova mi působí potěšení... jsem dojatá a musím si k tomu poslechnout Čajkovského b moll... zavřu oči a nechám to v sobě doznívat... moc děkuji a... promiň ó veliký, ale opravdu jsi... Krásný den. :-)))
11.09.2016 06:25:48 | Iva Husárková
Přeháníš, Ivo, ale úsměvně krásně - díky :-)) Jen s tím stropem to doopravdy ale raději nezkoušej... ;-)) Mimochodem, Čajkovského Klavírní koncert b moll, byla moje srdeční záležitost v době gymnaziálních studií - je to už sice strašně dávo, ale tak živé, jako by to bylo včera ;-) Tedy ne, že bych ho od té doby neposlouchal, ale spíš s tímhle nádherným dílem už hodně šetřím, aby se mi nepřejedlo. Jednou jsem ho ale slyšel hrát na Pražském jaru nějakého původem ruského pianistu žijícího v Americe, syna slavného skladatele (ale už nevím kterého) a ten ho zahrál tak osobitě jinak, aby byl originální, že mě to až uráželo. Na takovéhle ikony si prostě člověk nechce nechat sahat, když už si s nimi v sobě cosi jednou spojil. Prima neděli! :-)
11.09.2016 11:36:22 | Amonasr
Dobře, na strop nepolezu, dokud mi to nepovolíš. B moll je i moje srdeční záležitost... jak to udělal? Že se pokaždé cítím tak, že to ani nedokážu vyslovit... božsky... Sláva géniům! A sláva lidem, kteří myslí a cítí (to je na Tebe) :-)))
11.09.2016 12:29:53 | Iva Husárková
jemu ne...ale Tobě...nám...když vracíme se...k bolestným vzpomínkám... cestám, které už nikam nevedou...z.
10.09.2016 13:51:03 | zdenka
když křivdami láska dodělává...ukazuje holá záda...zbičovaná...bezbranná...uvnitř sotva duše malá...schoulená...však narostou jí ramena...každému pak ruku podá...schovívavá...z
09.09.2016 22:37:57 | zdenka
Krásná reflexe, Zdeno, mně moc blízká - děkuji :-)
10.09.2016 12:57:45 | Amonasr
jako bych viděl sebe ... jen jiné kulisy
ST :)
09.09.2016 20:27:45 | CeP
Díky za srozumění, CePe – potěšilo :-) I když to samozřejmě nikomu nepřeju ;-)
09.09.2016 21:29:14 | Amonasr
Hlavně, když zůstala Máma.
09.09.2016 20:07:03 | Philogyny1
Ano, Phil, máma byla tichá, nenápadná a milující tichou láskou bez zbytečných slov... :-) On sice zůstal i táta, ale těžce jsme k sobě hledali cestu celý život. Na spoustu ne těch nejhezčích zážitků z dětství, spojených s jeho občasným opileckým despotismem, jsem postupně zapomněl a osvobodil jsem se od nich. Ale při občasném zpětném ohlédnutí se mi zrovna tohle pronikavě hořké zklamání vybavuje stále stejně živě, jako by to bylo dnes – samozřejmě to byla jen ona pověstná špička ledovce, cosi se v tu chvíli náhle prostě přede mnou zhmotnilo. A vlastně až s takto obrovským odstupem mi dochází, že jsem mu to asi už neodpustil – i když jsem se mu to nikdy nesnažil oplácet, spíš naopak… Myslím, že i dnes by si rodiče měli občas uvědomit, co je pro jejich děti opravdu to nejdůležitější. A že nechuť věnovat jim zájem a čas, když to nejvíc potřebují, se jim nevyhnutelně vymstí, i kdyby ji alibisticky kompenzovali všemožnými náhražkami… :-)
09.09.2016 21:27:26 | Amonasr
Jak řekla basnenka, co to v nás je? :-(
09.09.2016 19:50:38 | Milena
Díky Mileno, za citlivý otazník k zamyšlení. Láska je myslím v každém člověku (až na patologické výjimky), ale někdy se zamotá do slepých uliček a nedokáže bohužel najít tu správnou cestu… ;-)
09.09.2016 21:17:53 | Amonasr
Co je to v lidech...že nemaj rádi svoje děti, co je to ve tvářích, když mládí chtělo by se smát, co je to v duších, když srdce musí žalovat...? Co je to v dlaních, které nehladí, co je to v dětech, když cítí se jak nomádi...
09.09.2016 19:33:56 | básněnka
Otázky, které jsou myslím aktuální stále, dnes možná víc než kdy dřív… Díky za naléhavou reflexi, Ivano :-)
09.09.2016 21:17:19 | Amonasr