ET (2015)

Anotace: ..

13.8.21.8.15



01 balada věčného nečasu ve městě které nikdy nespí



neřekla jsi sbohem
neřekla jsi odejdi
neřekla jsi nic
stojím po tvém boku a nedokážu myslet na nic jiného
než na modré z nebe

"pojď"
chtěl jsem slyšet
"ztratíme se v davu"
ale místo toho
tisíc hlav a tisíc nohou
dveře otevřené k východu
a okna začerněná sluncem
"chtěla jsem ti dát jen šanci"
já vím
mít možnost si vybrat
to jsem už nebyl já
nevolejte nemocnici
smrt přejde
je jen dočasná

nedala jsi mi sbohem
nedala jsi mi znamení
naději
lítost
lásku
zlost
vztek
ticho
hluk
nic


to jsem byl já
řekl mi hlas v hlavě
slovo dalo slovu
a měli právo veta
abeceda to je věda
být celý den na telefonu a čekat
co se stane
ano to je mou nejoblíbenější hrou hned po člověče nezlob se

balada věčného nečasu ve městě které nikdy nespí

já jsem jediný a jedinečný, že jo?
takže na mě hlavně nezapomeň
děkuji ti
třicítka Renault? sbohem

musí tady být ještě někde kousek naděje
když jsme jí včera měli tolik

za zbytečnými čtyřmi minutami
pro které bys mě chtěla zabít
jsou jen prázdné naděje a hodinky
které přestaly jít
i pohyb vozu náhle ustal
ale jsi to ty
nemůžeš jinak a tak vystupuješ z limuzíny
a přesedáš na parník
díváš se na mě opravdu zle
ale
nemůžu přece za to
že odplouváš
tvá loď je ti odteď Titanikem
tak sbohem
nebylo to v pátek
a mohlo to být v úterý



jedna, dvě, tři, čtyři...

02 ETho vnímání zrcadla



...pět, šest, sedm

skutečný charakter se neprojeví v dobách
kdy je všeho dostatek a kdy se o všem jen mluví

děda vzadu na zahradě češe jabloně
a já si pískám a hladím srst svého psa
na louce
mezi kopřivami


čas je neúprosný
a spolkne všechno co mu stojí v cestě
co tě táhne ke dnu i všechno co tě dostává nahoru

a někdy se zastavíš a sleduješ cestu
kterou jsi prošel

a dole pod tebou bloudí davy lidí
hledající štěstí
v jejich světě jsou jenom cíle bez cest a nic víc

nemají se špatně ale sami o tom nevědí
hledají spásu ve věcech které hromadí

když se před tebou budu dělat jiným
uvěříš mi?

a ti kteří se obrátili proti proudu
na chvíli sešli z cesty a stali se spokojenými
ale jen na chvíli
protože nic netrvá věčně
a ti kteří šli jako první proti proudu
jdou teď s ostatními v jednom velkém stádu
zase stejným směrem jako předtím

protože kde není konec
nebývá ani začátek

když svému okolí příliš dlouho ukazujete falešnou tvář
je těžké vrátit se k té skutečné



osm, devět, deset...

03 to jsem byl já...



...jedenáct

to jsem byl já
ten hlas v tvé hlavě
kterým jsem tě hladil
a držel těch pár dní nad vodou
nemusíš pro mě už nic udělat
nemusíš mě hledat
nemusíš v sobě už nikoho zabíjet
ale neoživuj mě
zemřel bych znovu
a tak když tě volám z minulosti
cítím že už je pozdě
ale zůstávám
protože volba je právem všech
ne jen silných
všichni jsme něčí světlo
někde tam
v tom temném a tmavém tunelu

04 ...ale pak se něco změnilo



můj život je louka plná sraček
ze začátku se mi zdálo jako nejlepší
chodit opatrně
dávat si pozor
uhýbat
a kličkovat
ale pak se něco změnilo

mám chodidla od hoven
a vůbec mi to nevadí

je fantazie součástí našeho života
nebo je život součástí naší fantazie?

"pojď
ztratíme se v davu"
chtěl jsem tu holku samou láskou sežrat
ale byla rychlejší


teď už vím, kde budu s kým a zase sám

05 podlamp



stojím pod lampou a čekám až čas zacelí rány
možná už dnes večer
možná zítra
jako orloj měním se před všemi
kteří mě míjejí
rozkládám před nimi svůj malý stánek s cetkami
za pět korun padesát nejmíň
jsem na prodej
říkají mé oči
dívám se všem do tváří ale vidím jen slámou vycpané hadrové panáky
utírám jim falešné slzy
dojímá mě to asi mi připomínají něco z dětství
bylo fajn být jen dítě

nechal jsem těm lidem teplé svetry
zima bude tuhá
o sebe se nebojím
vždycky si na noc najdu hřejivé místečko
kde můžu přežít svou smrt
rána mají vždycky takovou divnou pachuť
a den začíná dobře když do mě nikdo nekopne
pak se šourám ke své lampě a až se večer rozsvítí
vytáhnu svůj bleší cirkus a bavím lidi
dokud mě potřebují

"jsi na prodej"
říkají mi všichni kolem
"tak se nediv
že si z tebe pořád berem"

chtěl bych zažít ještě alespoň jednou něco poprvé

"zhebneš"
křičeli
ne já nezemřu
já se vrátím
vrátím se domů a už nikdy neodejdu

další ráno podávám do novin inzerát

"potřebuji najít svůj domov. zn. napořád"

06 slipperman



stal jsem se sám sobě detektivem
stín mě pronásleduje a hledá po tmě mé stopy
chce mě zabít nebo
mě chce varovat?
nebo jsem to jen já
a dělám
že ne
ruce jsou delší
a noci hluboké
a temné

všude kam se dostanu
jsou lapené duše ztracených
co křičí a loudí o společnost
neustále se mě všechno snaží zabít
mám kolem sebe lidi plné jedu
ale pořád věřím že jednou
a to jednou musí být už brzy
tě najdu
najdu svůj domov
a pak s ním budu chvíli souhlasit

za jedenáct jedenáct
a já stále ještě nemám směr

odejít neznamená opustit
opustit neznamená se nevrátit
vracet se neznamená zůstat
zůstat neznamená že jsem šťastný
a že chci být
pořád stejný
jsem jen sám sobě strachem i nadějí
a
hodinky stále ještě tikají, dědo
"ale jdi ty..."
ne
skutečně jdou
to jsem byl já
ten hlas v mé hlavě
vraťte se
všichni které jsem odehnal
vraťte se mi



deset, devět, osm...

07 dveře



zabíjel z čeho měl strach
a bál se čemu nerozuměl
bojoval sám za sebe
až do konce
život je většinou jen strach
a zápas o špetku stability
nic není věčné
jen věčnost je napořád


hledali jsme spolu dveře ale ty dveře ve skutečnosti hledaly nás
aby do nás mohly vstoupit sny a probudit se nám do života

08 stop. a ještě jednou od začátku



sedm...

mé já sedí na posteli a kouše si nehty
na stolečku před ním visí ve vzduchu dva bavorské vdolečky
a v hrnku se potuluje kafe
do kohoutku odkapávají poslední zbytky vody
smím?
jsem ve snu a vím že jsem to já
mé triko ke mně mluví a žádá mě o přežehlení
chci létat a tak létám
mám pod sebou svět jako na dlani
o co se snažím?
zachránit svět?
ano
zachránit svůj svět nemít mrtvé sny a nebát se mrtvých očí
žiju jako hamburger a také se nechám sníst
deset
devět
osm
sedm
šest
pět
všechno je smazáno
požírá mě virus a kompletně požírá mou budoucnost
musím zmizet
ven ze svého těla uvnitř hlavy
ta tichá pavučina co představuje bránu na druhou stranu
je ve skutečnosti má mysl
utkaná z nejjemnějších vláken minulosti
když v tom někdo zakřičí stůj
otočím se po směru hlasu a vidím tebe
míříš na mě pistolí a ptáš se
proč jsem ti ukradl mládí
chci utéct ale ty na mě míříš tak se potím
nevím co ti mám říct jen stojím a dívám se ti do očí
jsou zlé a mrtvé
pak stiskneš spoušť a já cítím pálivou bolest na hrudi
ukládám se ke spánku ve své pohodlné posteli
abych se mohl probudit
se zakrvácenýma rukama se přikrývám dekou
a z prsou mi tryská rudý vodotrysk
s každým nadechnutím slábne a já usínám
probouzím se a okamžitě si ohmatávám hrud
ani stopa po střelné ráně
odcházím do koupelny a sleduji kapky v umyvadle
jak padají vzhůru zpátky do kohoutku
mé triko mě žádá o přežehlení
a já vím
že za dveřmi vedle v pokoji na mě čekáš ty se zbraní v ruce
vcházím do pokoje
stojíš tam
máš v ruce pistoli
a míříš mi do tváře
zdá se
že léto je už konečně tady
stop
odcházím zpátky do koupelny a ty mě střelíš do zad
padám na břicho
krvácím
upadám do bezvědomí
v tom se konečně probudím
okamžitě si šátrám po těle ale zdá se mi
že jsem naprosto v pořádku
jen tak ležím
dívám se do stropu a kolem sebe a nemám chuť se pohnout
nakonec vstanu a jdu do koupelny
kde mám
ve vaně všech pět svých prstů pěkně pohromadě
mé triko mě žádá o přežehlení
už se nesnažím usnout
abych se mohl probudit
co bylo stalo se a nejde už odestát

v autech se jezdí rychle a na nebi svítí všechny hvězdy vesmíru
chci si tě vzít a taky si tě vemu
můžeme spolu umřít a vyletět do nekonečna
na křídlech našich nadějí
anebo tě zabiju a vezmu si tvé oči

už nemůžu dveřím utíkat
musím projít skrze ně
musím si udělat vlastní cestu a zmizet ti před očima
musím zavolat domů
a nechat se odvézt pryč



šest, pět...

09 ETho telefonát domů



čtyři...

a) za pět minut patnáct

mám malou přihrádku v šuplíku
kde schovávám všechny dárky
které jsem si vyrobil jen tak pro sebe
abych nebyl sám
když jsou občas ty vánoce
a taky píšu básničky
abych poznal jestli ještě něco cítím
a jestli je možné věřit jen tak věřit a vědět
že když bude někdo zvonit nebude to už bubák
ale někdo kdo tam za dveřmi skutečně je

mám na stole připravené tablety
a ve sklenici vodu je v ní moucha
občas když nezlobím dají mi kartičku s obrázkem
stříhám si nehty na nohou nůžkami
ale na rukou to neumím
mám v posteli dva mravence krmím je kousky od večeře
a nahoře nad stromy za oknem se každou noc
otevírá nebe
aby mi řeklo
aby si ke mně sedlo
tiše promlouvalo
ale já
vůbec nevím o čem to kolem mně je

mám dvoje barevné ponožky od maminky
a občas mi sem přinesou čokoládu
a pomeranče někdy jsou lepší banány
mám takové pyžamo a na něm vláčky
mám obrovské oči a v nich vše co jsem kdy viděl
nechtěl jsem nikdy věci které jsem dostal
chtěl jsem jenom tak být
vůbec nevím kam jsem se dostal
ale jsem tady šťastný protože mám vše
co potřebuju
kartáček na zuby
starého plyšáka spím s ním když je hodně hladová tma
knížku o pěstování rajčat
a okno které vede do zahrady
nad stromy září lampy hvězd


připraven se topit
když všichni kolem plavou
jsem
vlastně
docela normální
spím ve dvou dokonalých světech a nevím ve kterém se mám probudit



b) dívej se mi do očí a říkej mi věci které potřebuju slyšet

na stole čeká šálek voňavé kávy
a já se strašně těším domů
má duše je v jednom ohni když jdu jako o závod a otevírám dveře
od domova
a tam stojí na prahu mí rodiče a vítají mě
všem nám tečou slzy
brzy se jistě shledáme
odcházím do pekla musím se rozloučit s bratrem
vzdát mu čest
a jít se pokusit usnout
zítra se vrátím do nebe

vracím se k lidem kteří uvěřili
že se jednou vrátím
neptám se na věci
kterým chci nerozumět
loučím se s bagetou pomalu jí odkusuji
až zůstane jen malý konec
který si prohlížím
vím že se to nedělá
ale jsem teď opravdu šťastný
protože mě nikdo nezná
protože nikdo neví kde jsem
a nikdo netuší
proč
nebojím se strachu nebojím se jít vpřed
jsem jen jedním z těch
kteří se neustále učí
až do konce
miluji tě
ty víš
ale teď je čas pustit vodu z přehrady a nechat
vše staré a zbytečné zaplavit
je 23 00
a já odlétám domů
na snídani




c) permanentně neuvěřitelný konec

jsem jedním z těch lidí
kteří se vracejí na místo činu
až když vše pomine
protože kde není konec
není ani začátek
když před tebou budu sám sebou
uvěříš mi?



zpíval si a měl se rád
jen podal ruku všem kteří mu budou chybět
a obrátil se k nim zády
nebylo to neslušné
prostě už potřeboval odejít



tři, dva...

10 Etho sbohem



jedna...

hledali jsme spolu dveře ale ty dveře ve skutečnosti hledaly nás
nikdo neřekl sbohem
nikdo neřekl odejdi
neřekli jsme nic
stojíme po svém boku a nedokážem myslet na nic jiného
než na modré z nebe

zpíváme si a máme se rádi

říkám sbohem za tebe

teď už mi nemusíš nic
mávej a raduj se
zítra až vstaneš
budu pryč a všechno už mezi námi bude zase jako dřív

aby do nás mohly vstoupit sny a probudit se nám do života



KONEC