NIKDO TĚ VLASTNĚ NEZNÁ

Srdce leží na stole
jako poslední drobky chleba
tak jsi nabídni
jinak už nezbude
a tma ho vstřebá

v síťovce na židli
visí ruce i nohy
natrhané

a oči položené na polici
svítí jako čínské lampióny
záda položené na hořčici
vlasy ověnčené stadióny

úsměv zasunutý v šuplíku
sepnutý kancelářskou sponou
polibek dětských dudlíků
a tisíce dotyků klečí za oponou

a ty leštíš slzy

víš

nikdo tě vlastně nezná

jsi vše..........a.......... nic

barva duhy
temnota za oknem
průzračný potok se pstruhy
monokl pod okem

přehlušené ticho v davu
krása první sněženky
žena pochybných mravů
či náplň sladké sušenky

šepot vánku když uspává
nebo hluk světa
poupě co pod kosou uvadá
jako nevyřčená věta

víš

nikdo tě vlastně nezná...