Když duše bolí

Když duše bolí
ticho zavírá své dveře
a touha někde v koutě tiše přede.
Viděl jsem
ptáky padat.
Ani slova zběsilá
je nezastavila.

Viděl jsem
oči plakat
a přitom tak suchá byla,
pustá bez života,
plavá bez pohledu a jasu.

Když duše bolí
nic ji nezhojí,
jen suché strniště podoby jest.
Vyprahlý proud vzduchu
vypráví opuštěným zákoutím
baladu o životě.
O tom co vše mohlo být,
kdyby se znovu otevřely dveře
do paměti zamčené.
Kdyby vyschlý pramen lásky
zvlažil srdce polomrtvé
a dal ptákům nová křídla.

Když duše bolí
ptáci z oblohy padají.
Nic se neříká
jen se mlčí.