Fata morgana

nad pouští visí žluté nebe
proti němu ostré hrany dun
vítr je seřízl svojí čepelí
zrníčka jemná jako závan řas
andělů co prolétly nad nimi
navzájem s dlaněmi spojenými
v soudržnosti a ve chvatu
horkost pouštního dechu
protkává táhlý hlas píšťal
ze vzdálené oázy
jemně jako příliv chladné mlhy
co sem nikdy nezavítá
byla by vypita
žíznivými ústy
věčně vyprahlých pustin

*************