Čas od času

Čas od času, když zloba, co dříme ve mně.
Vybublá na povrch ústy i očima
pak vidím temně.

Když kroužím bytem, jak zlostný satelit,
neschopná na nic se soustředit.
Rty zpupně našpulené
a Ty?

Stejně se nedáš odradit.
Tvá horká náruč vždy připravená
pevně obejmout, pohladit.

A pak mám Tvou vůni pod kůží,
všechna zloba je najednou bezcenná.
Když mou hlavu zmatenou
podpírají Tvá laskavá ramena.

A ten malý, krutý tyran ve mně
jen pozvedne obočí.
Odchází číhat ve tmě.
Než znovu bude útočit.