Nezačíná
Nezačíná
Někdy se podíváš na hvězdný nebe
a ono, rozespalý,
předstírá, že si jsou vesmíry o kousek
blíž.
Někdy se podíváš do očí
který jsi nikdy neviděla
něco se ohne
v prostoru
a jsi jen ty uprostřed očí.
Někdy se dotkneš
kousku holý, rozpálený kůže
tam na tom místě
vzadu na krku
kousek nad hladinou
a cítíš
že jsi označkovaná
jako jarní telátko
a že to znamení
plyšový nutrie
jenom tak nezmizí.
Někdy se ráno probudíš
a všechno jsou jen odrazy
hopíky náhodně trefující
včerejší vzpomínky
pod pivní pěnou.
Jen dlaň ještě trochu pálí.
Komentáře (8)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Pocity marnosti můžou být jen mezihrou k čemusi skutečně objevnému, co přijde jako tvrdohlavá kočka teprve tehdy, až to samo bude chtít... :-) Pěkně zachycené :-)
22.05.2019 17:26:16 | Amonasr
Kdybys jen věděl, jak moc máš pravdu...
22.05.2019 23:58:42 | Descardea
Ale já to přece vím - myslím si totiž, že umím číst... ;-) :-) Píšu to samozřejmě s nadsázkou, ne z neskromnosti, což zase určitě tak vnímáš pro změnu Ty ;-)
23.05.2019 13:49:02 | Amonasr
O Tvé schopnosti číst nejen po řádku nepochybuji :) Bylo to v noci hodně intenzivně pravdivý, to co jsi napsal předtím... Ale je to jako soubor náhodných sinusoid... A asi to tak ještě chvíli bude. Na druhou stranu, EKG bez výkyvů značí, že srdce zemřelo :)
23.05.2019 17:40:08 | Descardea
Název je nevědomky výstižný, básnička se snažila znovu a znovu zažít, ale nezačala. Autorka je podle volby výrazů a celkového počínání schopná, to je už samo velké plus. Samo ovšem to nestačí, je nutné držet v duši/rukou něco naprostého co stojí za řeč a práci.
22.05.2019 10:32:10 | Karel Koryntka
