Tráva se něžně vlní 
ve svíravém rytmu tanga 
zárovky pampelišek 
blikají a zhasínají ve slunci
bílé hlavičky pohled dolů skloní 
tráva mě zalévá jako řeka Ganga 
s padáčky se snáším z výšek 
troufale s nebývalou elegancí
život v trávě mně baví 
v korunách ptáci ladí své trylky 
lákavě dýchají kvetoucí stromy 
opojně až z toho oči pláčou
vzduch najednou zpopelaví 
zatáhne se během chvilky 
žár dne se prudce zlomí 
a kapky deště po zemi skáčou...
Déšť dohrál svou serenádu 
slunce si ustýlá v loužích 
večer po silících voní 
soumrak rozprostírá svá křídla tichá
polibky tvé si potajmu kradu 
když po tobě v samotě toužím 
tvá tvář se ke mě něžně nakloní 
ucítím motýly uvnitř břicha...
Konec ala Mindžáž. Osobně bych volil jinou cestu. Zřejmě patří k pocitu toho jarněletního rozjímání, které voní loukou.
02.06.2019 03:24:39 | Now