Ř E K A 2 0 1 9

Ř E K A 2 0 1 9

Anotace: Poděkování patří těm, kteří ví, za co jim chci poděkovat.





1 Jízda autem vlastní hlavou s cílem zabít se při první příležitosti a vyřídit si to po smrti se Seanem Pennem
2 A pak..
3 Bylo to jen jedno ráno ze všech


následující fotky jsou od hanele m




ostatní jsem fotil sám



















1. Jízda autem vlastní hlavou s cílem zabít se při první příležitosti a vyřídit si to po smrti se Seanem Pennem

nebyla už chuť na nic a hlavně na chození po hospodách
když jsem se vracel v myšlenkách ke starému způsobu života
potkával jsem hodně těch kteří spolu tehdy byli
docela šťastní

viděl jsem jak se drží za ruce

to všechno jsem si pamatoval
abych se s tebou o nás ujišťoval každou noc
z nouze ctnost

tak jsem si uvědomil
že k sobě takhle nikdo nemá patřit

ty a já určitě ne




ale nahoře není kouř
ani tam už vůbec nic nehoří


můžeš říct
že nejsem sám sebou
anebo jen nemluvit a já se s tím tichem a samotou nějak poperu
už jsem prohrál víc zápasů
než kolika jsem se zúčastnil

tak co kdybych si vyhrnul rukávy a vzal pořádně za kliku od dveří
protože už to brzy bude potřeba

všichni křičí že už jdou
ale nikdo na druhé nepočká

protože všechno co získali je naplnilo až po okraj
a vyplavilo z nich radost ze všeho co životem provází
ta prázdná nádoba co nasává jen to
co nemá jak ublížit

cíle
čím vzdálenější tím reálnější
a lepší
a když se někdo dostal k tomu po čem toužil
už to dávno nepotřeboval
když kdokoliv z nás dosáhl všeho co kdy chtěl
tak nevěděl kam dál
a někteří z nás v takových případech
prostě od všeho
a od všech
odcházejí

...

jsou časy kdy se už nezdá že může být líp
jsou dny které nestojí za to abych vstával
jsou noci kdy nespím a noci kdy se snažím nespat
jsou ve mně neustále všechny mé minulosti proto já jsem ten
který hořel
a potom prostě vyhasl



stárnu
umírám
moje krev se zklidnila mysl dávno nehoří
při západech slunce věřím

----ve zlou pověst o hoře, která dává svobodu----

a tak když se po výstupu na tu velkou horu narovnám a nadechnu
rozhlédnu se kolem sebe a podívám se dolů

vím jak malé jsou problémy a jak malicherný je svět tam dole
že nejsem nula když nejezdím v autech za všechny peníze světa
a nebydlím v domě s třiceti pokoji bazénem a vlastní okrasnou zahradou na které nikdo domácí nikdy nepracuje
tady nahoře jsem sám sebou nejvíc za svůj život
ale stejně budu muset zase dolů
a žít tam
kde je dnes mé doma
ale podruhé bych si ho už nevybral
tam dole
vozíček mého dědečka
už dávno postrádá kola

...

vím že je jsem měl napsat kolečka, protože..

je to tak snadné
ale my
nikdo z nás
nejedeme
pokaždé když si na to hrajeme stojíme na místě a ostatní si myslí že jsme cvoci
není to skvělé?
je to skvělé
tak jako můj děda nikdy nikomu neujel
my zůstáváme na místě a všech stejných pět dní se těšíme na víkend
někdy více někdy méně
a pokaždé když začne
mám chuť skočit po hlavě do postele
a už se neprobudit

co prodáme
získáme zpátky
v podobě
kterou už nepotřebujem

schází nám něco?







každý může říct
že to teď není tak jak si představoval
a já tobě chci jen říct
nepředstavuj si nás v tom světě
tam už nejsou lidé jenom jejich odrazy v oknech
v oknech zlých domů které po tobě nic nechtějí a nic tam nikomu nepatří


ti před námi se nás neptali
teď se jich my
neptáme proč

dáváš mi nést co unesu
ochlazuješ mě
jsi moje dočasné slunce i řeka která mě ale často topí
nevím
proč
už nikdy nebudu takový jako dřív
ani černý strom ve tmě
jen cizí svět na vnější straně
vynuceného světa který nás
každým dnem těsněji obklopuje
nevsákl se do mě
navedl nás zřejmě na sestupnou spirálu
asi jsem opravdový
jen už nevím koho mám představovat a proč máš být až ta další



za šedivým poklopem je stále to stejné nebe a dává smysl
ale když něco nevidíš stává se to uvěřitelnějším
pouze ve snech ze zbytků
střepů
z mléka které ti druzí rozlili
rozumíš mi?
víš kdo jsem a proč jsem se všemi bez vlastního směru ale sám určuji ostatním způsob cesty
jsem dveře lidí bez pokojů
rozkládací gauč nebo jenom deka
každý večer bych chtěl mít nohy na stole a dívat se oknem do dálky
ale místo toho se s tebou krčím hluboko pod zemí a sleduju vrásčitý strop a představuji si
jak nade mnou zase vyrůstají sněženky a možná i nové stromy
protože to teď prostě potřebuju vědět a takhle to v hlavě chci mít

a slyším že na druhé straně stěny se neděje nic a ti kteří se dívali na televizi
se dneska na televizi nedívají
a dává to smysl
jenom ho nechci přijmout




přál bych si moc
nezažít nikdy svou budoucnost







to všechno přece musím být já
já to chci být
ale nejsem

noc zničila večer a ráno zabilo noc a den opustil ráno a když zapadne slunce hvězdy na nebi jsou pořád tak stejné
a v tu chvíli když na nic nemyslím jsem zpátky
jenom na ten okamžik v noci

je nám tady těsno je nás příliš ale zároveň je nás strašně málo
a křičíme na sebe i když se máme rádi a ničíme se když chceme mít na čem stavět
stavíme boříme rozhodujeme za druhé a s důležitými mlčíme

už se nepotřebujeme řídit příručkami
nenecháváme se unášet proudem řeky
plaveme s proudem co nejrychleji ke konci
a někdo má za řekou osobní poušť
někdo už ne


ale všechno dává vždycky nakonec smysl
tak proč jsem to nevěděl když jsem tam s tebou byl
a čekal na odpověď bez otázky


ti co mají sedět sedí
a ti co určují pravidla
potřebují pravidla porušovat
spoléhat se na zázraky
věřit neuvěřitelnému
pomstít vrahy nezavražděných
být tunelem do vlastního srdce
nebát se uvěřit svým lžím
kritizovat za odměnu jen silné
ty co se z toho dostanou

poskládat si z rozbitého zase celek
vetřít se do přízně mocných
dýchat za práva druhých
a umírat pro jejich zradu
krýt si záda přátelstvím s každým
mít na kontě dost peněz na úplatky
vidět do daleka

nezaleknout se všeho co se musí
a těšit se z toho co je zakázané
možná je to jen tím dostatkem všeho
že trpíme stejně jako kdybychom vůbec nic neměli
protože
hovno jsi a v prach se obrátíš
a


vlastně se to neustále opakuje



ty a já a naše ruce
mávající v nekonečném davu
pod přívalem emocí z touhy
osvobodit se z okovů
ti co míří pistolí ke spánku
v nich nikdy neměli náboje
rozbíjeli zeď zevnitř
jsou takoví
kteří se nestydí za prostřelené spánky
a vypláchnuté oči
cihlu za cihlou boříme
pravdu o lži


spakuj si své věci a odtáhni do zapomnění
teď už jsi ve světě kde se nepláče a kde zima nikoho nebolí
nebo zůstaň nasaď si masku a dělej že žiješ
protože když to nezvládneš
shniješ
ale možná že ne všichni jsme takoví
a možná ne všechno je takové
možná že někdy přijdu na to
kterým otvorem v hlavě se do mě vrátila
a možná na to už nepřijdu
kill yourself quickly
ostatní čekají
už to ze mě kape na polštář
poslední zbytky tebe
odkapávají po slovech
odcházejí a jsou skoro pryč
ještě pár takových dní a už se nestane vůbec nic
nic z toho co zatěžuje mysl
dřevo co se musí spálit
a dřevo co potřebuje růst
všechny světy jsou bezbarvé když to potřebujem
všechny plány jsou ztracené
všechny naděje jsou dávno překonané
do budoucna se nenahlíží
do budoucna se padá střemhlav
zamáváš si do oken kde máš bydlet
postavíš si pomník na zahradě kde nesmí nic růst
obejdeš se a z druhé strany si zaklepeš na rameno
kam jdeš?
a proč?
já nevím
já tady jen stojím a čekám
až mi spadne nebe na hlavu
jak já tě strašně miloval
vím
že se vrátíš
abys zase mohla odejít
tak proč se bránit
tak proč se snažit
jezera slz co dávno vyschla
a koryta řek se znovu zaplní
možná že až jednou nezapadne slunce
počkám na tebe pod nebeskou klenbou
a budu držet osud za ruce








































2. A pak...

chapadla industriální chobotnice se drze dotýkají nebes
a splétají neproniknutelnou pavučinu bohů a víry a slibů a strachu sirotkům kteří se nemohli dostat za čáru
její železné paže drtí stonky rostlin a stromů
a zanechávají po sobě jen zvířený prach
rostou rezavě do nebe i do šířky
mlčí ale v tom mlčení už není prvotní strach
obrovské oči chladné oči
moc
která se dere na povrch
na rovinu
není co říct
skutečnost je taková že to co je dnes mrtvé
zítra může znovu strašit
co budeme dělat až industriální chobotnice zavelí k útoku a my budeme daleko od domova - od krytu?
co když nestihneme všechno co jsme si měli připravit?
Co když už nikdy nestihnu ---
nechci vídat tváře těch kteří přežili a nedokážou se s tím vyrovnat
obličeje pokryté vlastní posranou minulostí a strachem a jejich oči co mě vidí jako kořist
nebo jako spasitele

potřebuju vědět kolik času ještě mám
chci mít všechno na své straně připravené







obléknout si protiradiační oblek
až k tomu bude ta opravdu správná chvíle
ani já nevím kam půjdeme ¨
až se nás dotkne vítr z hvězd
ještě neprší ale zataženo už je

"pojď musíme už jít"
špitla jsi
zítra bude pozdě
možná
kdo ví

oblékl jsem si jen košili
a neodešel
ačkoliv jsem celou dobu
odejít musel
jenomže se všichni dívali
když zdi padaly

a

znáš ten druh pocitu z takového dne kdy si

děti hrají na pískovišti
a nic se neděje
ale prostě je tady pokaždé ale
i teď

sen skončil
je ráno

ještě se nic nestalo
děsí mě že nevím víc

a tvé oči jakoby řekly
"pojď povedu tě za ruku po mostě zpátky tam kde chceš být"




tak už si mě vezmeš?
jsem celý jenom tvůj
tvůj poslední záchvěv před bouří
a potom to nic
víš o všem a nevíš vůbec nic

řekni mi
spíš?








chtěl bych mít moc
a určovat budoucnost














































3. Bylo to jen jedno ráno ze všech



neříkali že zůstanu izolovaný ve svém prostoru
navždy to nebude ale ještě nevím kdy se znovu začnu dívat kolem sebe
potřebuju si udržovat odstup
víc než být si s někým blízký
výjimečné dny časem splynou v přebarvenou stěnu starých dobrých časů

říkali mi musíš vstát a žít
abys mohl večer kde usínat
musíš pracovat aby ses měl
jak zadlužit
musíš být co nejvíce viděn
aby ses mohl bezpečně schovat
musíš jít s davem když
chceš být originál
musíš jíst hovna
musíš být vegetarián

chtěli abych napsal ještě něco většího
než to největší co jsem kdy napsal a oslnit všechny něčím čím jsem ještě nikoho na světě neoslnil
potřebují abych dokázal co jsem nikdy dokázat nepotřeboval
a ať i ten největší meloun
bude proti jejich jablku jen malou tečkou na nebi


ve své vlastní představě o světě
každý člověk je výjimečný

a kdo se zblázní
je vzdálený
nebo blízký?







měl jsem všechno co jsem kdy mohl mít ale vůbec nevím k čemu mi to teď je
Jen jeden roztomilý pohled z řecka
a básničky s obrázky

nosím s sebou tvé fotky a nebojím se už
že o tebe přijdu
mezi prsty mi proklouzla spousta věcí
a lidi
o těch jsem nikdy víc neslyšel

rozšířený pohled na celý problém
udává tón
náladám
tady dole v bunkru

jenom když večer piju sám kávu ze zásob z minula
dochází mi
že tam nahoře už mě nečekáš
že sny jsou jen v mé hlavě a ty tam už taky zůstaneš

to co mi teď schází je pohled na západ slunce
do daleka
a věci které tady nemůžu

jestli máš pravdu
tak se ukaž a řekni mi
proč za to nestojíme
a jestli už nemáš co říct
tak se nevracej
nikdo nechce kormidlovat loď o které ví že se má potopit

každý malý kousek své osobní mozaiky jsem složil
příliš brzy a neměl jsem už kam jít
ani kde zůstat

ani koho chtít a koho mít rád

v mém novém bytě by mělo být vždycky něco co bych před sebou už neschovával
gramofonová deska hrající ticho
nějaká dobrá kniha bez začátku a bez konce
hodinky bez ciferníku
stoly židle okna dveře
koberce a zahradní potřeby bez zahrady

chtěl bych mít tu moc
doopravdy měnit budoucnost

Ale já vím co mi chceš říct
že to už není takové jako předtím a že se hrozně omlouváš
že jsi ještě mladá a co když se mnou ztrácíš šanci potkat toho
pravého
protože já jsem ten slepý
z nás dvou ten poslední

jestli je to jenom jako tak proč toho pořád tolik chceš
a já nevím kudy se vydám až tě ztratím
je mi to všechno jedno
ale chci se rvát
jsem na pokraji sil
a přesto stále běžím jako o život
chci ti utéct a přitom
tě na konci cesty zase potkat
zase znovu
vidět tvou tvář
protože já jsem ten poslední a ty určuješ pravidla
vím co mi potřebuješ říct a vím proč to nikdy neřekneš

ale nakonec
co na tom záleží
to ráno bylo jen jedním ze všech
které nás čekají


Šóna už nezachráníme

jestliže si myslš že kruh musí být kulatý

a že prší jenom když je zataženo

že v rybníce žijí jenom vodníci a létají jenom papíroví draci

pak jsme na tom oba stejně ty a já neustále zleva doprava

divím se že nebe ještě nespadlo

sledujeme spolu umírající svět a je nám dobře 






ale musíš být šílenec abys mohl přežít











a lidi zbláznili svět















KONEC

březen 2014 - září 2019



































Autor CoT, 02.11.2019
Přečteno 129x
Tipy 14 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: lawenderr, Avola, Robin Marnolli, Aaliyan, tall&curly, Donne, Dreamy, šerý
ikonka Komentáře (4)
ikonka Komentujících (4)

Komentáře

Vobčas tě přestanu číst (to kvůli tý dýlce).
Ale dycky se po čase vrátim...

06.11.2019 16:29:07 | Robin Marnollireagovat

Dobrý. Některé snímky mi připomínají objekty v mém kraji.Je to za "super".

03.11.2019 11:33:40 | Donnereagovat

No páni, jeden monument fresky života. SUPER!
Nechtěl bych být za noci netopýrem v Tvé hlavě. Neměl bych klidu a ty kontury šíleností světa... Marnost jako inspirace nalézt důvod k "umírání."
Ilustrační fota objektu čnícího do nebe a přízemních vybydleností - a mezi tím člověk, to dílo ještě umocňuje.
Jsi (realistický) tragéd. Jsem spíše nevědoucím optimistou, ale s uznáním, Tvé kvalitní psaní nelze přehlédnout.

02.11.2019 15:26:11 | šerýreagovat

díky za zmínku - a neříkej že za nic!

02.11.2019 12:57:47 | hanele m.reagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter