pustina

někdy den doléhá; naplno

svým tichým těžištěm

svým okem hurikánu

příště zastihne mne

jak z něj vstanu

o vrásku bdělejší;

trosečnici podmáčených pastvin

plující ve vzduchoprázdnu

vzpomínek

dervišku dřevěného chrámu

na hranici vzplanutí

touhou po světě

na planetě vzdálené od života

roky světel

stále

mám v sobě místo

kde v oku hurikánu

leží tvá tichost;

za sedmero břehy

za dřevěným mostem

v místnosti z papíru

teď mi škrtáš o slova

a přihlížíš

jak v tom svém chatrném chrámu

hořím tak sladce;

podivná johanka

v brnění srdce

v nekončinách včera

v celách

všech vět budoucích 

prohlášená za svatou

dnes s hlavou medusy

tebou uťatou