Na lásku se neumírá...

Dívám se do prázdných dlaních svých,
v očích místo dřívějšího žáru, čerstvý sníh.
Pusto je všude kolem a prázdno taky,
proč nemůžeme spolu vzlétnout nad oblaky.
Chybíš mi, mé oči už to neskrývají,
proč tu nejsi, se má ústa šeptem ptají.
Snad měli jsme se narodit na jiné zemi,
nebyli bychom natolik jiní mezi všemi.

Zříkám se rozumu, zříkám se sebe samé,
s tebou jsem poznala dosud nepoznané.
Dech se mi krátí a srdce se bolestí svírá,
kdo řekl, že na lásku se neumírá?
Ty ani nevíš, jak uhrančivý pohled máš,
roztékám se touhou, když se podíváš.
Chci stále cítit ve svých vlasech ruce tvé,
mé srdce je nadobro s tvým semknuté.

Chybíš mi, vím, že už jsem to jednou psala,
ale za okamžik s tebou bych i srdce dala.
Musím zavřít oči, protože mi tolik scházíš,
volám tě ve dne, v noci, ty nepřicházíš.
Zuby pevně semknout a zatnout dlaně v pěst,
už je to věčnost, co hledal si jednu z cest.
Která je ta správná, zkoušel si ústy najít,
za hranici věčnosti si mě nechal zajít.

Chtěla bych, abyses na cestu vydal znova,
netřeba mluvit, nehledej slova.
Jen dlaněmi svými cestuj po mém těle,
drž mě pevně a líbej mě směle.
A když už budeš skoro na vrcholu stát,
nezapomeň, že je tu někdo, kdo má tě rád.
Pak spadnout můžeš, nemusíš se bát,
v žáru rozkoše své tělo i mysl necháš tát...