To až mi z jara

Asi se potřebuji,

natáhnotu u lesa

do zelené trávy 

a z mraků nad hlavou 

začíst se do vzkazů 

co proudí v myšlenkách Čapkovy hlavy.


Protože,

až přiletí ledňáček, 

bude již pozdě, pozdě, navěky dlouho, 

studeno, chladno, 

po touze prázdno,

zmáčený kartouzek,

převázaný slámou.

To když se zvoničkou rozezní hudba,

živena těžištěm, železným srdcem,

to když pan farář, 

pomalu, pomaloučku,

v rytmu svého dechu, 

opíše rameny stezku, jež pendluje, 

jako když spočineš naposledy v mechu.

Pak počkám u lesa, 

s košíkem mydlice, divizny, chrpy,

pohladím klinopád, čistec, kmen vrby, 

to až budu chtít všechny své statky

vyměnit za lásku, usměvavé svátky,

to až mi obilí vyhladí vrásky,

až si mne odvedeš zadními vrátky.

Teprve pak, 

teprve pak, 

budu uvnitř své duše, 

prostá a svobodná, 

to až mi z jara 

narovnas drátky.