Dožínková
Dožínková
Povřísla sklizně, srpy za opasky,
zpocená záda, scéna bez kulis
A peřím načechrané husopasky
si vlastním stínem kreslí půdorys
Slova se lámou, tak marně hledal bys
smutek v písni vyšňořených domů
kde vůní stodol rozvířený prach,
jak mechu kámen v starém lomu,
ustýlá slunci v dusných prostorách
Zhoupla se Panna na kyvadle Vah
letních šípů vystřílen je toulec
Na koberci strnišťových hrotů
rozmarný fakír, vítr bezdomovec
úsměvům ticha šeptá anekdotu
*
Komentáře (13)
Komentujících (13)
Doporučit
Tisk17.10.2020 23:54:24 Cecilka
Stejně jak včera, tak znovu i dnes
jedna postává s úžasem u plotu,
vzpomínky voní, co s podzimem vřes...
lákají v tanci opět prošlapat botu... :-)
Jiří...
28.08.2020 10:53:01 uživatel smazán
Parádní kousek poezie! "Vítr bezdomovec" mě roznesl na atomy, pro mě nejsilnější moment textu (a že jich tam je). Díky, M.
