začarovaná

otoč mořem

sešeří se                                                                           /korálově v útes/

na palubě jménem zítřek

 

občas zvracím solné květy

nejsem to já

nejsi to ty

snad je to jen svědek němý

co uvízne v mřížích řeči

od svítání; do setmění

--

v těch přestávkách

jsme si vlkem

nekonečnou vlastní smečkou

co protoulá město stěží; s čekáním až

vodě v kruzích ztichne světlo

peří v tlamě

sněží anděl

jenže zatím někde v žilách; mlha rychle dýchla na sklo

za ním věrně, slepě.. němě

stin stopuje mě 

s ním; se vracím

do starých stání

ve tmě