Violová rapsodie

Tóny tančící vzduchem, nástroji ze rtů odezírá,
cítíš tíseň a smutek, jenž bolavou duši rozedírá,
tísnivá hudba, co srdce svírá,
zbývá jen naděje, vzpomínky a víra.
V myšlenkách každý den se domů vracíš,
častokrát ale již naději ztrácíš,
je to tak dávno, kdy byl jsi v tom kraji,
o tom ti vypráví, o něm ti hrají.
Při každé notě struna se rozechvěje,
ve vzduchu cítit je teskno a beznaděje,
na domov zbyly jen vzpomínky krásné,
srdce se usměje a ucho žasne.
Žal a bolest tě dál ničí,
každá nota nářkem křičí,
dlouho pláče nástroj strunný,
ve vzduchu obláčky kalafuny.
Co jsi měl rád, co blízké ti bylo,
pouze v tvé hlavě ve vzpomínkách zbylo,
pamatuješ na všechno, co jsi měl rád,
toužíš se vrátit a zůstat napořád.
A prsty hudebníka, když do hmatníku buší,
melodie dotkne se každičkých uší,
přes uši, přes mysl do srdce proniká,
zazpívá, naříká, odezní… zaniká.