západ

 
jel jsem se podívat na jeden pozemek

vzal jsem s sebou En
protože už jsem bez ní
nechtěl být ani na chvíli

a nasedla k nám také Sylvie
naše společná
ekologicky smýšlející kamarádka
v květovaném klobouku

já jsem řídil
En seděla vedle mě
měla nohy na palubní desce
lakovala si nehty
a po očku kontrolovala
jestli se dívám

na zadním sedadle seděla Sylvie
a zakrývala mi
svým obrovským kloboukem
zpětný výhled

v rádiu ohlásili vedra
a pak nám pustili Jimiho Hendrixe

cesta pěkně ubíhala
a ta kytara
byla opravdu fajn

najednou Sylvie povídá: ,,a to
si jako koupíš kus pláže
postavíš tam bungalov
dáš před něj gril
sedneš si na terasu
a budeš spokojenej?,,

,,ještě koupím pár piv,, doplnil
jsem ji
a usmál se do zrcátka

ona
s mojí odpovědí
spokojená nebyla
a tak reagovala: ,,kdyby
to udělal každý
tak nám z planety
nezůstane vůbec nic
všude budou jenom domy
auta a odpadky,,

En mi položila
ruku na koleno
a řekla: ,,naštěstí
každý není jako Petr,,

Sylvie chvíli mlčela
a pak dodala: ,,nahoře
ve městě
je spousta volných domů
ale ty
ho musíš mít na pláži,,

nic jsem na to neodpověděl

En si zrovna dodělala malíček
na levé noze
a zeptala se: ,,už jsi dnes
něco vydal?,,

zhluboka jsem se nadechl
a smutně řekl: ,,ráno
mi tam přímo pod moji báseň
nějaká holka napsala
že je to pěkný
ale že už to někde četla,,

vyndal jsem cigáro
ale nezapálil si ho (jenom
jsem ho vložil do pusy)
a pokračoval: ,,buďto
už se opakuju
nebo jsem začal
nevědomky vykrádat jiné autory,,

Sylvie
vzadu na sedadle
udělala to svoje: ,,tsss...,,
a jenom pro sebe
ale tak
abychom to všichni slyšeli
řekla: ,,to je typický
krade básně
a teď i půdu,,

otočil jsem se
a povídám: ,,sakra
Sylvie, tak proč se mnou jedeš
když jsem takovej?,,

ona si narazila klobouk do čela
a řekla: ,,někdo ti to musí
přeci rozmluvit,,

zrovna jsme minuli
ten rozkvetlý strom
u kterého jsem před týdnem
fotil En

a tak jsem zahnul doleva
a sjel dolů k moři

bylo to pobřeží
které si před dvaceti lety
při osvobozování této země
vzali do parády
svými bombami
vojáci

okolo
byly zarostlé krátery
a rozbořené zbytky domů

to
čeho si člověk nevážil
si tu příroda brala zpět

za ta léta
zde rostly stromy
barevné keře a spousta kytek

vystoupili jsme z auta

Sylvie se vydala
s jutovým pytlem podél pobřeží
sbírat naplavené odpadky

En se svlékla do plavek
a začala trhat květiny

já jsem šel
krokovat a měřit
náš budoucí pozemek

strávili jsme tam
každý
ve své činnosti
celé odpoledne

a k večeru
když se slunce
při západu
dotýkalo moře
dorazila Sylvie z procházky
s plným pytlem odpadků

En měla krásnou kytici
chycená ramena
pár mušlí
a kus šrapnelu

já jsem byl šťastný
měl jsem svůj blok
plný nákresů a poznámek

chvíli jsme tam stáli
u velikého kráteru
který by v případě
realizace mého snu
byl sklep
našeho budoucího domu

vychutnávali jsme si ten mocný západ slunce

držel jsem En kolem ramen
ona držela za ruku Sylvii
a ta držela svůj pytel s odpadky

okolo cvrkaly cikády

nakonec Sylvie řekla: ,,možná
děláš dobře
vždyť ty to tady můžeš opravit,,

odpověděl jsem: ,,možná
se taky mrknu
na ty domy ve městě,,

En mi pošeptala do ucha: ,,ty
žádné básně nekradeš,,
políbila mě na tvář
a pokračovala: ,,půjdu
s tebou kam budeš chtít,,

nasedli jsme do auta
a zbytek cesty mlčeli

večer jsem si prohlížel poznámky v bloku
a k výkresům dopsal:

…venku
padal sníh
a krajinu znehybnil mráz

přidal jsem na topení

abys mohla dál
nosit nahé tělo
a
podělila se tak
o svou krásu
a
o své touhy...