Vzpříčilo se mi v krku báseň

Vzpříčila se mi báseň v krku.
Tlačí a bodá, nechce přestat.
Nezmůžu nic než prázdná gesta,
má příčetnost je na úprku,
kašlu a těžce se mi dýchá,
z nosu mi nejspíš kape rým.
Poraďte někdo, co teď s tím,
s tím zvláštním tlakem kolem břicha?
Právě jsem kýchla, kolem v kroužku
byla každý hnedle samý trochej.
Říkám ti bacha, radši prchej,
nechala jsem si doma roušku
a teď tu trousím poémy.
Mít v krku báseň není lidský.
Zkuste ji vyndat chirurgicky,
skalpelem, jehlou, kleštěmi.

Zasekla se mi báseň v hrdle,
a nechce ven. Asi se lekla,
že cokoli by tady řekla,
nebylo by nic pro natvrdlé.
Myslela jsem, že vyplivnu ji
na papír, schovám do šuplíku,
jenže je kluzká, měla kliku
a teď tam roste, kvete, bují...

Už cítím pouze únavu.
Co s verši být má, ať se děje.
Má noční můra je jen že je
z pódia zvracím do davu.