Vzpomínky na fontánu v Ostravě..

Ostrava není tak šedá,
jak zdá se.
Fontána. Trolejbusy.
Slunce na lavičce usmívá se.
Sedím tu v klidu
bez ostychu.
Sama s knihou.
Strom barví mě něhou.

Hlavní pěší zóna.
Žádná v životě clona.
Tak hezký den, fontánko.
Krásnější ráno.

Ostrava není usmrkaná.
Možná já trochu jen unavená.
U lavičky dobré klima.
Pozoruji okolí.
Klid duše stresy povolí.
Teď a tady.
Přijela jsem z Prahy.
Nohy nebolí.

Já vím i ztratila jsem se tady.
Život nemá hady.
Krásné vnady.
Ptám se kudy a kudy.

A pak zase do Prahy
a zdravím přátelé z Ostravy.
Byla jsem tady.
Mám ráda Čechy.

Každý kout je jiný.
Mění se ze vteřiny.
Má kus dobra a osud propletený.

Když někdo někoho má rád.
Proč kilometry počítat?
A zbytečně se ptát.
Stačí jen na cestu se dát
a přestat se bát.

A pro lepší zítřek se smát.
Aby byl člověk na světě rád.
Člověk sám sobě nejlepší kamarád.
A tak srdce chtělo zamávat.

A pro vás psát.
Jsem vaše a pro vás stavím hrad.
Aby byl útulný a bez dalších zkáz.
Hrad něžných sfér a slov.

Ať den je jako ostrov s mraky
a žije se každému krásně taky.
A v těle nenosíme smutné vraky.
Radost se prožívá a smích taky.

Tak žádné caky paky.
Nežijme zpátky.
Život se prostírá a nesvírá.
Žádná není tak černá opona.
Jen věřit a nálada nebude sklíčená.
To moje báseň upřímná.