Minulost.

Oči otvírám.
Tu a tu to mám.
Já se neuzavírám.
Učím se žít ve všech dní.
Den někdy až příliš teskní.

Jsem otevřenou básní,
která si občas zasní.

Jsem máma,
která starost má.
Tu a tam si zavzlyká.

Můj kamarád řekl,
že o sobě psát mám,
je to nejsilnější
a do moře upřel zrak.
Jsem s ním ve vzpomínkách.

Vyrovnání se samotou
je těžké
i s prohrou života,
občas nová a nová šlápota.

Tak utíkám zase k moři,
rackům se slova z nitra dvoří
a myslím na to,
že tady na zemi
jsme všichni bratři,
jen někteří se více bratří
a dávají náruč, když nebezpečí větří.

Moře, dej lidem chuť do života,
když k zemi je táhne vnitřní slota.

Prosím za každého z nás.
Ať naučí se své nepřízně ovládat.
A najde ten správný hmat.
Láska pak není jen obrat, ani takt.
Ale skutečnost a člověk nemá žádný krach.

Prosím za každého nejen ve větách.