Duše

Nemocniční lůžko,před ním zástěna.
Přístroje pípají,
srdeční křivka zmizela.
Slyšet je jen hlas doktora:
„Rychle, ztrácíme jí!“

Duše z těla odchází
na bílých křídlech anděla
k nebeským branám.

Tam na ní čeká vlídná porota,
hřejivé, bílé světlo,
mlčí, na nic se jí neptá,
jen pustí jí film.

Ta duše si jak v kině připadá,
sekvence filmu běží v etapách.
Je na něm porod, dětství,
které běží, mění se v dospělost.

Jsou na něm výhry, prohry,
lásky, rozchody,úspěchy i touhy.
Je na něm minulost, přítomnost,
jen něco tomu přece chybí, budoucnost.

Sestoupila duše na bílých křídlech anděla
zpátky do nižších sfér,
nechtěla ještě do nebe,
chtěla prý zůstat u Tebe,
vrátila se Ti do těla.
Ty z dálky slyšíš jen hlas doktora:
„Konečně, povedlo se,
křivka naskočila!“