* * * 21)

Sbírka: Vzdoromládí

Noci černá, jak havraní křídlo,
která taháš chmůry z kanálů,
věrná souputnice moje.
Včera jsem utrhl jablko
z hořícího keře a on promluvil.
Jenže já měl jen žízeň
a na nic se neptal.
Navíc se dnes na proroky nevěří.
Chci se jen vyzpovídat
ze svatokrádeže špatného života.
Jenže: "srávně žít?"
To je žvást.

Noci neveselá, bezhvězdovatá,
prokletá hodino šílenství,
ve které jsem tě potkal,
prokletá minuto posedlosti touhou
po nějakém neobyčejném objevu.
Jsem jenom člověk.
                  Nemohu.

Černoto, tmo, duchové stok
jsem sám a ze sebe se zpovídám
a ke mně dojdou moje slova.

Samota, láska, beznaděj
a všechno stále znova.
Vše v kole na pouti
na jarmarku duší, které se nesvěřují
smíšeno iluzemi, jež nejsou vidět.

Marno je volat.
Ozvěna zaspala.

Sám sobě hovořím.
Sebe sám poučuji.
A kde jsou náhle slova.

Ticho a propastno
v prostoru i myšlenkách.
Jdu a vnímám to pouze jako pohyb.
Kráčím na okraj stolu,
po kterém rozvíjím spirálu svých kroků.

Marno a těžko,
těžko i po čtyřech.
Mám strhané nehty,
neboť jsem chtěl cosi vyrýt do země
a všude je asfalt a beton.

Alespoň jediná hvězda,
kdyby zasvítila,
jediný cvrček, kdyby se ozval.

Ti, kteří spí,
se ráno probudí.

                20.4.1986